Prokletí Luny [DOKONČENO, PROBÍHÁ KOREKCE]

🌙60🌙

   Ležela jsem a přemýšlela. Najednou někdo doslova vtrhnul do pokoje. Leknutím jsem nadskočila a rychle se podívala, kdo je narušitelem. Byla to Luna. Celá zářila a v očích měla... Naději? ,,Sorin, našla jsem něco úžasného!" vykřikla a začala mě tahat z postele. Vzpírala jsem se, ale ona měla sílu a táhla mě pryč. Vytrhla jsem se z jejího pevného stisku. ,,Co děláš? Chci ležet!" nabroušeně jsem řekla a s úmyslem jít zpět do postele jsem se otočila. Avšak nestihla jsem nic udělat a Luna mě chytla a odtáhla ke dveřím. Chytila mě za obě ramena. ,,Sorin, ještě je naděje! Zjistila jsem něco úžasného!". Jakmile mi to oznámila, obejmula mě. V očích se jí hromadily slzy štěstí. ,,Sorin, našla jsem knihu s důvody, kdy je trest smrti zmírněný." řekla a po začala plakat. Šťastně se usmála a já vyčkávala, co z ní vypadne. ,,Jeho duše je v Srdci, protože tě zachránil. Můžeš ho oživit..." dostala ze sebe.
   V tu chvíli se mi zastavil svět. Byl to blesk z čistého nebe, co zasáhnul mé emoce. V srdci se mi rozlila naděje a odvaha. Podívala jsem se směrem tam, kde byly ony hory se Srdcem. Mohla by to být pravda? ,,Ale, co když je to lež? Co když..." pochybovala jsem. Luna mě však povzbudila milými slovy: ,,Není. Navíc, za zkoušku nic nedáš.". Najednou jsem ucítila přítomnost. Kolem mě se mihla Tywallova vůně. V hlavě jsem měla jasný cíl.
   Neváhala jsem a i přes bolest hlavy jsem utíkala k východu. Všichni mě sledovaly. Po tváři mi tekly radostné slzy. Rozrazila jsem vstupní dveře a hned jsem se vydala k horám. Luna zavřela a doletěla mě. Chytila mě do náručí a nabrala vysokou rychlost. Oči jsem měla ochráněné kouzlem. Srdce mi rychle bušilo. Nemohla jsem tomu uvěřit, že pořád existuje naděje. Zanedlouho jsme přistály před jeskyní. Vlezla jsem dovnitř a chodba se hned otevřela. Neváhala jsem a rozeběhla se mně tak známou uličkou. Ignorovala jsem překážky a velké průrvy. Bylo to, jako by se mi najednou zázrakem dobila energie.
   Běžela jsem dál a dál, až jsem viděla svůj cíl. Zastavila jsem přímo před téměř mrtvým Srdcem. Až teď mě přemohla nejistota. Zoufale jsem se otočila na Lunu stojící za mnou. ,,Já... Já nevím, co mám dělat.". Luna se na mě povzbudivě usmála a snažila se mě podpořit: ,, Víš. Nemysli, jen prostě vypusť city.". Kývla jsem a otočila se na Srdce. Nastalo hrobové ticho. Pořád jsem nevěděla, co dělat.
   V uších mi najednou zazněl hlas Luny nebeské. ,,Sorin, zavři oči. Mysli jen na něj, na nic jiného. Nepotřebuješ vědomosti, abys věděla, co dělat. Stačí cítit..." zašeptala mi do uší. Pousmála jsem se a zavřela jsem oči. Přestala jsem myslet na to, co se stalo. Na to, proč tu jsem... Na to, co bych měla znát... Nechala jsem své srdce zpívat to, co cítilo.

Pohled třetí osoby

   Mladá dívka nechala kolem sebe znít jemnou hudbu. Se zavřenýma očima stála připravená obětovat všechno pro to, aby opět spatřila svého milého. Lidé Navie se sešli na pustině, kde se na nebesích "přehrávalo", co se děje u Srdce.
   Dívka potichu a rozvážně začala zpívat první vokály. Zněla jako anděl. Mladá Luňanka stála opodál a přihlížela všemu. Doufala, že Sorin, najde sílu na to, aby zachránila jejího bratra. Najednou začala Sorin zpívat slova, co měla vždycky na srdci a která by zpívala Tywallovi.
   ,,How does it feel? Got no one on your side. It isn't how. It is really meant to be" zazpívala čistě. Její hlas byl čistý a omamný jako hlas sirény volající námořníky. Její hlas postupně nabral na síle a ona začala kouzlit. ,,How does it feel? Got no one on your side. It isn't how. It is really meant to be.". Všichni to pozorovali s myšlenkou na Tywalla. Z těla této ženy vystřelila vlna energie. Ona, Luňanka a celá Navie s nadějí sledovaly Srdce. Avšak to, i když na chvíli ožilo a jen se hemžilo obrazy, opět přestalo tlouct.
   Luna to pochopila... Je konec... Složila hlavu do dlaní a posadila se. ,,Je konec..... Řekla jsi to správně. Někdo nás jen napálil." řekla bezradně. Mladá dívka plná bolesti se dívala na matné srdce bez života. Nemohla uvěřit tomu, že by její milý už nikdy nežil. ,,To... To není pravda" zašeptala Sorin. Luna začala plakat. I Sorin se spustily slzy, ale odmítala se vzdát. ,,Tohle není konec. Nesmí být!" zakřičela odhodlaně. Všichni sledovali to utrpení s myšlenkou, že se to už nikdy nespraví... To se ale v Sorin velmi mýlili. Její vlasy, oči i žíly začaly zářit a ze zad jí něco začalo vyrůstat. Každému, kdo sledoval tuto událost, se zatajil dech. Luna vstala a plná překvapení se na ni podívala. ,,Tohle není konec! Miluju tě. Zachráním tě! Já to zvládnu! Jsem silná! Nevzdám se. Dokážu to!!!" zakřičela Sorin plná odvahy. Luna se pousmála a zašeptala: ,,Luna měla pravdu...".
   Lidé šokovaně sledovali, co se děje. Nikdo tomu nemohl uvěřit. Jeskyně se najednou rozzářila a Sorin začala zpívat. ,,As light and shadow, The sun and the moon. Torn between love and hate. I've gotta get it somehow." zpívala plná citů. Z jejího těla vyšla obrovská vlna sluneční energie. Srdce se opět vracelo k životu. ,,Gaining by losing always haunt us To our dying day, stuck in the haze. How did it ever come to this?". Dívka spatřila před sebou ducha Tywalla. Byla někde v Srdci. Kolem ní zářily hvězdy rozpadající se na tisíc kousků. ,,I thought I'd never see you again." zpívala mu. ,,Once the stars were scattered in pieces, all over the galaxy" ukázala na hvězdy kolem sebe. ,,Eyes on eyes, what d'you wanna regain? After all, I wonder how you feel 'bout this madness.". 
   Opět se ocitla v jeskyni. Z jejího těla zářila energie. Všichni to sledovali plni nevěřícnosti a naděje. I Luna nebeská šťastně přihlížela tomu, co se právě dělo. ,, Ahh, yeaaaah. Ohh." vznášela se nad zemí. Pak se narovnala a to, co se mělo stát se stalo. Snad největší magická energie, co kdy byla vytvořena, byla vypuštěna z dívčiného těla. Srdce se celé rozzářilo nabito silou, kterou vyzařovala Sorin. Přes celou Navii proletěla ona vlna. Nastala tma...

Sorin
    Kde to jsem? Všude je tma... Prázdno... Nevěděla jsem, co se mnou je. Všechno bylo tak... Divné a jiné. Cítila jsem něco divného na zádech. Co se stalo?
   Snažila jsem se probudit, ale nešlo to. Když mi smysly začaly vnímat, ucítila jsem, že mě někdo přidržuje. Pak jsem si ale všimla další divné věci. Cítím nosem daleko líp. A uši... Mám pocit, že slyším pohyby molekul... Nevěděla jsem kde jsem, ani co se událo. Poslední, co si pamatuju, je hučení v uších a obrovský výdej energie.
   Někdo mě chytil za bradu a nadzvednul mi ji. Opatrně jsem otevřela své slepené unavené oči. V tu chvíli jsem to spatřila. Dvě stříbrná jezera dívající se do mých očí. Vítr mi zavanul známou vůní do nosu, která mi hned řekla, co se stalo.
   Srdce se mi rozbušilo radostí. Já to dokázala!...

Ahoj, nová kapitola je tu. V rychlosti, další vyjde dnes nebo zítra, idk. Snad se líbí😅
Tak ahoj u další...

VikisekCZ