Prokletí Luny [DOKONČENO, PROBÍHÁ KOREKCE]

🌙2🌙

   Leny jsem všechno pověděla. Zamyslela se a nakonec s povzdechem řekla: ,,No, tak doufejme, že nebudeme mít zítra smůlu.". Co? Nechápala jsem, co tím myslí. Zmateně jsem naklonila hlavu na stranu a zeptala se jí: ,,Jak to myslíš?". Leny byla na chvilinku stejně mimo jako já a pak se plácla do čela. ,,Zase jsi spala... Navie je jedna z možností, kam jet. Prý je to novinka." oznámila mi. Srdce mi vynechalo úder. No to snad ne! ,,Zbláznili se? To přeci nemůžou!" řekla jsem hodně nahlas. Leny pokrčila rameny. ,,Můžou a taky je to povinné. Pokud teda nechceš pětku váhy deset ze zemáku a z dějepisu..." vysvětlila. Chtěla jsem něco namítnout, nějak to změnit, cokoliv, ale věděla jsem, že nemám šanci. 
   Schovala jsem hlavu do dlaní. Teď bych vážně ocenila i tu blbou Floridu, kde je vedro. Aspoň tam není vraždící zrůda. Leny mě pohladila po rameni a opřela si o něj hlavu. Obě jsme měly strach a nevěděly, co dělat. V duchu jsem si slíbila, že si Navii nevytáhneme. Nesmíme...
   Leny vstala, rozloučila se a odešla domů. Já se osprchovala, najedla a lehla si nervózně do postele. Zítřek nás buď zachrání nebo zabije. A já s tím nemůžu nic udělat. Se slzami v očích jsem se zabalila do peřiny a po chvilce jsem usnula...

   Ráno jsem zjistila, že máma zase nepřišla večer domů. Asi byla u nějakého "kamaráda". Přestala jsem to řešit od té doby, co to začala dělat pravidelně. Vstala jsem, oblékla se, udělala hygienu, nasnídala se a vyrazila jsem do školy. Tam si celá třída mezi sebou vzrušeně povídala o nadcházejícím zájezdu. Po chvilce váhání jsem se přidala. Moje kamarádka z dětství, Hannah, zajásala: ,,Hádejte co. Florida je pořád volná!". Všichni jsme se rozesmáli. Zeptala jsem se, kdo si co vytáhl a Hannah mi vysvětlila, že zatím tahali jen druháci a dostali Norsko. Taky by to nebylo špatné...
   Najednou do třídy přišla třídní. Nesla s sebou pytlík, ve kterém byli lístečky se zájezdy. Všichni jsme zmlkli a pozdravili jsme ji. Třídní pokynula rukou, my se posadili a ona začala mluvit. ,,Jak jistě všichni víte, dostali jsme spoustu peněz na zájezdy po celém světě, abychom poznali jinou kulturu, jazyk, zemi... Dostalo se nám i té cti podívat se do starodávné Navie, jednoho z nejstarších měst na světě." řekla. S Leny jsme se na sebe nervózně podívaly. Učitelka přísným pohledem projela celou třídu a pak náhle řekla: ,,Vyberte jednoho z vaší třídy, kdo půjde losovat.".

   Leny najednou vypadala tak nadšeně. V očích jí zajiskřilo a vykřikla: ,,Sorin!". Překvapeně jsem se na ni podívala. ,,Vždyť já nemám nikdy štěstí." snažila jsem se nějak vymluvit, ale ona zakroutila hlavou a zašeptala mi do ucha: ,,Cítím, že se dneska stane něco, co nám změní osud. A Florida by ho změnila. Běž!". Nervózně jsem polkla. Najednou celá třída začala provolávat moje jméno. Všichni se usmívali, tleskali a nahlas opakovali: ,,Sorin! Sorin!". Dala jsem ruce nad hlavu na znamení, že se vzdávám a šla jsem k třídní. Ta lehce pootevřela pytlík a já do něj pomalu a rozvážně dala ruku. 
   Prohmátla jsem všechny papírky, ale ani jeden neměl tu energii, že je to správně. Najednou jsem ucítila jeden jiný. Byl ostřejší. V srdci se mi rozlil zvláštní pocit. Jiný než u ostatních lístečků a tak jsem ho popadla a vytáhla ven. Dala jsem ho učitelce a posadila jsem se zpátky na své místo. Neměla jsem tak úplně dobrý pocit. Ani nevím, jak bych to popsala. Něco mezi nervozitou a touhou.
   Třídní ten lísteček rozbalila. Překvapeně se na něj podívala a pak nám ho ukázala. Nahoře byla zaškrtaná Florida a pod tím... Navie! Srdce mi zrychlilo tep. To. Snad. NE! Vytáhla jsem nám jasnou jízdenku do ráje nebeského. Hannah se postavila a zakřičela: ,,Cože??? To má být vtip?". Třída si první jen mumlala, ale postupně to mumlání nabíralo na intenzitě a změnilo se v křičení směrem k učitelce. Třídní se zamračila. nadechla se a vší silou zařvala: ,,Ticho!". A kupodivu všichni zmlkli.
   V hlavě se mi začali honit nejhrůznější scénáře toho, co se tam může stát. Co jsem to jen udělala? ,,Nevím o žádném přeškrtaném lístečku. Dejte mi minutku. Musím najít originální lísteček Navie." řekla třídní a vysypala lístečky na stůl. Po chvíli ho našla. Navie byla přeškrtnutá a pod tím bylo napsané Florida. Třídní si potichu zamumlala: ,,Zvláštní..." Ale nahlas nic neřekla. Najednou zatřepala hlavou a sebevědomě oznámila: ,,V tom případě to platí. Pojedete do Navie.". Prudce jsem se postavila. Nedovolím, aby kvůli mé vlastní chybě někdo z nás přišel o život.
   ,,A co ta legenda? Je pravdivá! A já nechci, aby se někomu něco stalo." řekla jsem sebevědomě. Třída kývala na souhlas, ale třídní se jen zasmála. ,,Ale notak. Jsou to jenom povídačky.". Srdce se mi rozbušilo ještě silněji než předtím. To tedy ne, nenechám ji to udělat! ,,Moje babička tam byla a viděla to na vlastní oči! Varovala mě! Když tam půjdeme, je možné, že se někdo z nás nevrátí." snažila jsem se jí domluvit. To už jí ale došla trpělivost a byť by neměla, zakřičela na mě: ,,Tvoje babička je lhářka a pokud tam nepojedeš, rozluč se s touhle třídou, protože dostaneš za pět i z mého předmětu a žádnou jedničku už nedostaneš. To ti zařídí opakování tohoto ročníku!". Vyděšeně jsem na ni vyvalila oči. Ona se jen otočila na podpatku a odešla. Poraženě jsem se posadila. Celá třída se nahrnula ke mně.

    ,,Moc se omlouvám. Neměla jsem tam chodit..." pronesla jsem smutně. Wixy, nejmladší holka z naší třídy, se na mě usmála a povzbudivě mě pohladila po rameni. ,,Nebyla to tvoje chyba. Pokud si to tak osud přál, budeme se s tím muset smířit. Hlavně nezapomeňte. Jestli na nás ti opeřenci narazí, musíme zůstat stát a být tiše. Jako myšky. Zvládneme to!". Usmála jsem se. Mám opravdu úžasnou třídu. Hannah podpořila Wixy kývnutím. ,,Přesně tak! Společně to přežijeme. Jasné?" řekla a natáhla ruku do středu kroužku. Všichni jsme naše ruce položili na ty její a najednou jsem zakřičeli: ,,Jasné!". Pak jsme ruce vyšvihli do vzduchu a rozešli se do svých lavic. Během pár minut opět přišla třídní rozdat nám lístečky do autobusu. Vyjíždělo se hned zítra. Ale ne... Ještě musím za babičkou.

   Netrpělivě jsem přečkala poslední hodiny, naobědvala jsem se společně s holkami a pak jsem se s Leny vydala k babičce. Všechno jsem jí řekla. Včetně toho, že tam musím. Babička chápavě kývla a řekla: ,,Nemůžu ti bránit. Musíš tam jet a já věřím, že vás Luna ochrání...". Nechápavě jsem naklonila hlavu. ,,Vždyť je krutá..." pronesla jsem. Nepřipadala mi zrovna nejmilejší ve všech těch snech. Měla ten lesk v očích vyzařující krutost a agresi. Babička se pousmála. ,,Ne, špatně jsi to pochopila. Ona je spravedlivá a ví, co bude pro vás nejlepší. Zná cesty, kterými se můžete vydat a nechá vás a ostatní si zvolit nejlíp. Neboj se. Věř Luně." pověděla s úsměvem a objala mě. Po chvilce se odtáhla a pohladila mě po tváři. ,,Mám tě ráda, zlatíčko. Hlavně na sebe dávej pozor." poprosila mě. Tiše jsem pronesla souhlas a zvedla jsem se z křesla.

   Společně s Leny jsme šly k východu a nakonec ven. Bála jsem se, že jsem babičku viděla naposledy. Ona mě stále utěšovala stejnými slovy. Věř Luně. Jak jí mám věřit, když neznám její záměry a už vůbec ne její osobnost?... Ach babičko, co si jen počnu?...

   Zbytek odpoledne jsem balila, volala si s Leny a hrála jsem na počítači své oblíbené hry. Tentokrát jsem z toho neměla stejný požitek, jako vždycky. Po několika hodinách bezduchého klikání a bouchání do klávesnice jsem počítač vypnula a šla se vykoupat a pak spát. Celé mé tělo se klepalo. Měla jsem takový strach z toho, co nastane. Mamce jsem v rychlosti napsala informační smsku o zítřejším výletu a pak jsem se zabalila do peřiny. Ale až po několika desítkách minut se mi podařilo usnout...

   O půlnoci mě vzbudil hluk. Máma přišla úplně na mol s nějakým "přítelem". Pro jistotu jsem se zamkla a vyšla jsem na balkón. Nepotřebuji mámu slyšet, jak řve na celý barák. Posadila jsem se na houpačku a vzhlédla jsem k nebi. Měsíc byl v úplňku.
   Vytáhla jsem z kapsy u pyžama ten lístek lístek a zjistila jsem, že tam jedeme na celé tři týdny, abychom se nenudili pak doma. Takže červen v háji. Opět jsem se podívala na Lunu a tiše jsem zašeptala prosbu: ,,Dělej, jak myslíš, ale prosím. Ušetři mé přátele. Nedopusť, aby se nám něco stalo.". Položila jsem se na houpačku, abych přečkala dobu, kdy máma bude křičet, ale nevědomky jsem usnula.

   Ráno jsem se vzbudila brzy. V rychlosti jsem se upravila a udělala všechno potřebné. Popadla jsem svoje zavazadla a seběhla jsem dolů. Máma si zrovna zapíjela prášek. V duchu jsem si otráveně povzdechla. Klasika... ,,Ty někam jedeš?" zeptala se máma. 'Vůbec ne, ty génie' chtěla jsem jí odseknout, ale nakonec jsem se přemluvila k jemnější odpovědi: ,,Zájezd... Zapomnělas?". Máma se snažila to spravit, ale mě už nenakecá, že nezapomněla. Věděla jsem, že tu SMS ani pořádně nečetla... ,,Ne ne. Nepotřebuješ peníze?" řekla. Zakroutila jsem očima. Ani si nevšimla, že jí z trezoru zmizely nějaké peníze.  ,,Už jsem si jich vzala dost. Zvládni to tu beze mě ty tři týdny, jo? A ukliď občas. Nezapoměň krmit Zrzku!" zakřičela jsem na ni s rukama plnýma zavazadel snažíc se dostat do vstupních dveří. Máma řekla nějakou souhlasnou odpověď nazpět, ale už jsem neslyšela, co přesně.
   Zrzka je moje kočička, kterou jsem našla v popelnici před naším domem asi dva roky dozadu. Je trošku toulavější, ale vím, že mě má ráda a často sem zajde pro jídlo nebo se jde jen pomazlit.
   Co nejrychleji jsem šla k Leny domů, ale bylo to obtížné. Měla jsem kufr a dvě cestovní tašky a ještě kabelku... No co, jsem ženská, můžu si to dovolit.
   Když jsem k ní konečně doběhla, zjistila jsem, že je na tom podobně. Pozdravila jsem její mámu a nasedla jsem do auta. Její máma byla narozdíl od té mé úžasná. Starala se o ni, vařila jí, smála se s ní... Všechno. Sevřela se mi hruď. Kéž by všechno bylo jinak...
   Lenynina máma nás zavezla až k autobusu, rozloučila se s námi a popřála nám hodně štěstí. Postupně celá naše třída nasedla do busu a vyrazilo se na cestu, ze které není úniku...


Ahoj, tady je další kapitola. Děkuji za vaše příjemné ohlasy. Další kapitola vyjde zítra.
Tak ahoj příště...







VikisekCZ

Upraveno