Prokletí Luny [DOKONČENO, PROBÍHÁ KOREKCE]

🌙18🌙

Sorin
Ráno jsme se vzbudily brzo a opět jsme vyrazily na dlouhou pouť. Vůbec jsme nevěděly, kam jdeme a ani kde jsme. Tuhle vesnici jsme viděly poprvé. Nebyla to ta stejná, jako tehdy na výletě. Bohužel. A tak jsme prostě šly, kam nás to táhlo. Po několika dnech chození nám jídlo pomalu docházelo, stejně, jako voda. Byly jsme vyčerpané. Škoda, že nemám křídla. Všude bylo pusto. Žádná vesnice, nic. Leny najednou spadla na zem. Slunce na nás svítilo. Bylo hrozné horko. Rychle jsem přišla k Leny a chytila ji za ruku.
Sorin: Leny, musíš vstát.
Zašeptala jsem.
Sorin: Nesmíme to teď vzdát.
Leny: Ale já už nemůžu. Nemůžu dál. Nohy mě neposlouchají.
Stáhla mě na zem. Ležela jsem v prachu a dívala se na nebe. Tohle je náš konec. Wixy se snažila nás vzbudit, ale bylo to marné. Umřeme tu. Wixy si taky lehla a bylo vymalováno. Tady bude můj hrob...

Vzbudila jsem se večer. Podívala jsem se do strany. Uviděla jsem světlo. A obrysy. Kdo je to? Tywall? Zaostřila jsem až poté, co přišel blíž. Hannah. Slyšela jsem její naléhavý hlas. Někoho volala. Přiběhlo několik lidí a postupně nás vzali na ruce. Pak se rozešli pryč. Najednou se ozval z nebe řev. Tywall. Měsíční magií odhodil naše přátele. My jsme jen bezvládně spadly na zem. Tywall se nás snažil všechny vzít, ale nešlo mu to. Věděl, že nesmí nikoho zabít. Když zjistil, že nás všechny neunese, popadl mě a vzlétl. Podívala jsem se na něj. Chystal se použít magii, aby odnesl i Leny a Wixy. To se nesmí stát. Z posledních sil jsem zamířila rukou na naši třídu a přenesla je do hotelu. Jakmile jsem to udělala, všechno zčernalo a já se propadala do temnoty.

Padala jsem dlouho. Necítila jsem tělo. Najednou jsem uslyšela hlas.
Hlas: Sorin. Otevři oči, žiješ pořád. 
Byl to ženský hlas. Znala jsem ho.

Otevřela jsem oči. Chvilinku jsem viděla tu ženu, jak se na mě vlídně dívala. Její stříbrné oči byly plné lásky. Pak najednou začala mizet a svět kolem dostával barvy. Byla jsem v Tywallovém pokoji. Seděl na posteli a nade mnou se skláněla Luna.
Luna: Tywi, probouzí se!
Tywall se okamžitě otočil a sledoval mě. Byla mi zima a měla jsem hlad a žízeň.
Luna: Počkej, Sorin, donesu ti vodu.
Zanedlouho se nade mě opět sklonila, pomohla mi si sednout a dala mi k ústům misku s vodou. Celou jsem ji vypila. Konečně jsem ucítila svůj hlas.
Luna: Pěkně jsi nás vyděsila, spala jsi dva dny. 
Sorin: Dva... Dva dny?
Tywall se najednou postavil.
Tywall: Ano. A taky jsi byla pryč týden.
Lehla jsem si.
Sorin: Jestli si očekával, že tu budu žít navždycky, tak ses mýlil. Já chtěla za rodinou a přáteli. Ale ty jsi musel všechno pokazit...
Tywallovi oči se rozzářily.
Tywall: Já? Já??? Uvědomuješ si vůbec, jakému nebezpečí si vystavila mě, Lunu a sebe? Ty nejsi člověk, Sorin, a lidé budou chtít vědět, jak to, že šleháš paprsky slunce. Mohli by tě zabít! A nechci ani myslet, co by udělali mě a Luně. Jsi strašně sobecká, Sorin.
Jeho slova mě bodala, jako ostré šípy. Měl z části pravdu. Ale já mu tohle nedaruju.
Sorin: Já, že jsem sobecká? To říkáš ty, ty nechutný okřídlený idiote? Tobě záleží jen na tobě samém. Ale co já? Co moje rodina? Co rodiny holek? Co můj život? Vůbec ti o to nešlo. Jen sis se mnou hrál. S kolika holkama sis takhle hrál, co? Bylo jich asi dost! Přesně jsi věděl, jak si mě omotat kolem prstu! Je mi z tebe zle. Teď tu budu celý svůj mizerný život a budu se tu trápit. A bude to jen tvoje vina. A co ostatní vězni? Ti se tady mají dobře? Pochybuji! Jsi zrůda! Luna měla vždycky pravdu! Vy si nezasloužíte být lidmi.
Tywallovi oči se začaly skleněně lesknout. Luna byla viditelně v šoku. Tywall vycouval. Narazil do dveří a pak... Okamžitě utekl. Luna se rozeběhla za ním. Bylo mi to jedno. Konečně mám klid. S těmito myšlenkami jsem usnula.

Luna
Vyletěl ven dveřmi. Musela jsem si pohnout, aby mi nezavřel dveře před obličejem. Sledovala jsem ho. Letěl ke skalám, kde našli srdce. Vletěl do jeskyně. Snesla jsem se na zem a opatrně šla dovnitř. Díky dobré akustice se všude ozývaly vzlyky. Vešla jsem dovnitř a rozsvítila. Seděl schoulený v koutě a po tvářích mu stékaly slzy. Klekla jsem si k němu a objala ho. Po chvíli, když už tolik nebrečel, mi něco prozradil.
Tywall: Tady jsem se musel rozhodnout mezi svým pohodlím a jejím. Buď jsem jí mohl nechat tady a nebo ji poslat domů. A já ji pustil. 
Luna: Cože?
Tywall: Museli jsme projít zkouškou slunce a měsíce. Tohle byla ta zkouška. Proto nás srdce pustilo. A teď... Nenávidí mě.
A znovu se rozbrečel. Zanedlouho bylo celé mojí oblečení stříbrné. 
Luna: Bráško, ona ti odpustí. Jen na ni nesmíš tak tlačit. Nechoval ses k ní zrovna pěkně. 
Tywall: Já vím.
Luna: Proč jsi to vůbec udělal?
Tywall se na mě zoufale podíval.
Tywall: Já nemám tušení. Prostě jsem to udělal.
Zakroutila jsem hlavou. Najednou se otevřela opět chodba. Jakoby nám chtěla říct, že máme jít dál. A tak jsme šli. Objevili jsme se až u srdce. Bylo matné a nebilo. Jakoby bylo mrtvé. Najednou se malinko rozzářilo. Vtáhlo nás do sebe a pak jsme slyšely hlas Luny.
Luna: Poslouchejte. Sorinina babička tu nebyla jen tak. Musíte zjistit pravdu. Objevte minulost a najděte pravdu. Zjistíte, že není vše tak, jak se říká.
Uviděli jsme Sorininu babičku. Usmívala se láskyplně. Ale na koho? Neviděli jsme ho. A pak nás srdce vyplivlo zpět do jeskyně. Zmateně jsme se podívali jeden na druhého. Najednou nás kouzlo přeneslo před jeskyni. Neměli jsme na výběr. Museli jsme zpět. Po cestě jsme se dohadovali, co to mohlo znamenat. Pak mě napadlo něco, co by mohlo být velmi pravděpodobné.
Luna: Sorin nikdy nemluvila o jejím dědečkovi. Co když byl odsud? A její babička ho milovala? Třeba proto je jiná. 
Tywall: Možná, ale kdo by to mohl být?
Luna: To nevím, ale její babička to ví. Možná je čas se za ní vypravit.
Tywall pokýval hlavou. 
Tywall: Vyrazím za ní zítra.
Luna: Ty? Ty jsi moc agresivní, raději půjdu já. A nezkoušej mi to vymluvit.
Neměl na výběr a nakonec kývl. Tohle bude ještě zajímavé...

Nová kapitolaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa. A další asi vyjde zítra, tak enjoyyyyyyyy.
Tak ahoj příště...










VikisekCZ