Prokletí Luny [DOKONČENO, PROBÍHÁ KOREKCE]

🌙52🌙

    ,,Láska je velmi komplikovaná emoce. Musíš s ní opatrně pracovat a hlavně mít dostatek trpělivosti." snažila se opatrně vysvětlovat. Chytila jsem ji za rameno a podívala se na ni pohledem, který naznačoval, že mě nepochopila. ,,To je teorie, já se ptám na praxi.". Leny se na mě nejistě podívala. Čeho se pořád tak bojí?  ,,Opravdu to chceš vědět? Abych ti neudělala ještě větší zmatek v srdci." podotkla. ,,Věř mi, neuděláš.". Nebyla jsem si sice jistá svými vlastními slovy, ale musím slyšet pravdu.
   Leny se na mě zamyšleně dívala, ale nakonec začala mluvit. ,,Láska... Je to pocit štěstí, krásy a života. Když se zamiluješ... Pokaždé, co vidíš toho dotyčného cítíš mrazení v zádech, bušení srdce a motýlky v břiše. Budeš se najednou cítit... Úplná.". Pokývala jsem hlavou na znamení, že chápu. ,,Je to jako... Špatně se to vysvětluje. Prostě cítíš potřebu toho člověka chránit a být s ním do konce tvých dní. Víš, že se na něj můžeš spolehnout, udělala bys pro něj cokoliv." řekla a odvrátila zrak. Nastalo naprosté ticho. Zvědavě jsem se na ni podívala. ,,Co je? Proč mlčíš?".
   Lehce zoufale se na mě podívala. Skoro to vypadalo, že bude brečet. Nakonec promluvila. ,,Sorin, upřímně, ty to nepotřebuješ vysvětlit. Musíš si to přiznat. Máš ho ráda, že ano? Víc než jako kamaráda.". Uvnitř srdce jsem cítila, že měla pravdu, ale nahlas to přiznat nemůžu. Nemáme společnou budoucnost a já se od něj budu muset jednou odloučit. ,,Ne, mám ho ráda, jako kamaráda. Jen mě to zajímalo, jaký je to pocit.". Když jsem ta slova vypouštěla z úst, cítila jsem se provinile. Co když má pravdu?
   Leny se na mě dívala tak zamyšleně, že jsem měla pocit, jakoby se mi dívala do duše. ,,Je to tvoje věc, jen říkám, co si myslím.". Kývla jsem. Dívala se na mě... To není možné. Najednou mi to došlo. Měla jsem pravdu.
   ,,Leny? Ty by ses mi měla s něčím přiznat, že?". Viditelně znervózněla. Bylo to na ní vidět, i když se to snažila skrýt. ,,Nevím, o čem to mluvíš." snažila se lhát. Nikdy jí to nešlo. Chytila jsem ji za ruce a podívala se jí do očí. Zorničky měla strachem zúžené. ,,Leny, jak jsi na tom ty s láskou?". Co nejrychleji mi vytrhla ruce. Nervózně si dala vlasy za ucho. ,,Jako ty.". Opět jsem vzala její ruce do těch svých.  ,,Ne, Leny. Povídej, vím, že mi teď lžeš.". Vytrhla se mi a odtáhla se. Po tváři jí stekla slza, kterou tak dlouho zadržovala. ,,Nech mě být. Nic nechápeš." vykřikla. Lehce jsem se pousmála na znamení, že se nemusí bát. ,,Myslím, že chápu. Leny, tobě se líbí holky, že ano?". Bylo to, jako by přestala dýchat. Dívala se na mě překvapeně a zároveň vystrašeně. ,,J-jak to víš?" vykoktala. ,,Je to očividné, Leny. Vím to už nějakou dobu. Není to nic, za co by ses měla stydět.". Usmála jsem se. Vypadalo to, že se jí z části ulevilo. ,,Ty mě... Podporuješ?" V očích se jí objevily radostné hvězdičky. Usmála jsem se a přikývla. ,,Jsi moje nejlepší kamarádka, budu tě podporovat ve všem.". Za tato slova mě obejmula.
   Na chvíli mi připadalo, že je konečně uvolněná. Avšak pak se odtáhla a ta jiskra v jejích očích zhasla. ,,Sorin, to není ale všechno, co bys měla vědět." pravila. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. Její oči se zalily slzami. Objala jsem ji. ,,Leny, co se děje? Neplakej." zeptala jsem se opatrně. Nechtěla jsem na ni tlačit, ale zároveň jsem nutně potřebovala vědět, co se s ní děje. Smutně se na mě podívala. ,,Ale to, co chceš, abych ti řekla, zničí naše přátelství. Budeš mě nenávidět po celý život.". Opřela si hlavu o mé rameno. Cítila jsem, jak její slzy smáčí můj rukáv. Vzlykala a snažila se nejspíš nemyslet na to, co mi chtěla říct. Nechápu, co by mělo ničit naše přátelství, jsme přece jako sestry! Nic náš nemůže rozdělit. Chvíli jsem ji nechala plakat a pak jsem jí narovnala hlavu. ,,Leny, nic se nezmění. Povídej.". Povzbudivě jsem na ni kývla. Nastalo hrobové ticho, které občas narušil její tichý vzlyk. Vypadalo to, že se přemlouvá a snaží si dodat odvahu. Nakonec promluvila.
,,Pravda je, že... Že už miluju...". Zatajil se mi dech. ,,A koho?" zeptala jsem se celá nedočkavá. Že by byla zamilovaná do Wixy? A nebo třeba do Luny? Leny chvíli něco mumlala, ale nakonec mi srozumitelně odpověděla. ,,Miluju... Tebe...".
   Moje srdce vynechalo úder. Tohle jsem teda nečekala. Měla jsem to podezření, ale... Proč by milovala mě? Leny se odtáhla a snažila se zastavit pláč. Marně. Vypadala snad ještě zoufaleji než předtím. ,,Nenávidíš mě, že ano?". Na pár vteřin jsem se na ni zmateně dívala, ale pak jsem se rozesmála. ,,A tohle ses mi bála říct? Že si do mě zamilovaná?" řekla jsem s úsměvem. Leny vykulila nechápavě oči.
   ,,Ty... Ty se nezlobíš?". Se smíchem jsem ji obejmula. Neměla jsem důvod ji nesnášet. ,,Ne, nezlobím. Ani trošku. Leny, měla jsi mi to říct už dávno.". Chytila jsem ji za bradu a podívala jsem se jí povzbudivě do očí. ,,Sice já tebe miluju jako nejlepší kamarádku, ale to nic. Aspoň se teď ode mě můžeš osvobodit a najít si tu pravou. Už se nebudeš muset trápit.". Leny neváhala a sevřela mě v objetí. ,,Děkuju." řekla radostně. Objetí jsem jí vrátila. ,,Nemáš vůbec za co, ty trdlo.". Všechno mi do sebe konečně zapadlo. To, jak mi byla blízká, to, jak nenáviděla Tywalla... Tohle byl ten důvod. Cítila jsem se konečně volně. Už jsem se nemusela bát, že mě Leny nenávidí. Několik minut jsme se jen objímaly. Leny se pak odtáhla a podívala se na mě svýma očima, které byly plné vděku a radosti. ,,Nechápu, že jsi mi odpustila.". Zasmála jsem se. ,,Vždyť to nic nebylo. Mám tě ráda, Leny a to nic nezmění.".
   Chytila jsem ji za ruku a společně jsme si konečně zase užili nějaký čas...

Uren
   Praštil jsem rukou do zdi. Jak mi mohla Leny uniknout? Teď Sorin bude vědět, že má tu moc mi vzít mé stoupence. Vedle mě stála moje armáda. Přišel jsem k jednomu slabému válečníkovi a vysál ho. Potřebuju se uklidnit. V těle se mi pomalu rozlila nová moc. Konečně jsem se mohl nakrmit. Muže jsem odhodil a stoupnul jsem si před trůn.
   ,,Už mám dost toho, jak Sorin pořád má štěstí na své straně. Asi je čas Luně připomenout, co stvořila!". Armáda mě povzbudila hrdým výkřikem. Zasmál jsem se a v hlavě jsem vytvářel svůj ďábelský plán.
   Sorin hodně využívá moci Srdce. Osvobodila tak Lunu, chodí si pro rady... Musím jí nějak zablokovat přístup k němu. Pak mě něco napadlo. No jistě... V duchu jsem si pogratulovala za tak skvělý nápad.
   Nastřádal jsem magii, natáhnul jsem ruku do vzduchu a nechal svou energii proudit k jedinému cíli. Srdce Navie. Musím ho zničit! Pak se celá Navie propadne sama do sebe a Sorin zemře společně s těmi slabými Luňany a já konečně získám svou moc.
   Jakmile energie dorazila, jako odpověď, že můj plán se rozjel v plné parádě, mi přišlo zemětřesení. Ušklíbl jsem se a přenesl jsem svou armádu do bezpečí v podobně vzduchu nad Navií. Teď budu sledovat zkázu Navie a Sorin... Konečně vyhraju...

Sorin
Šla jsem za Tywallem si popovídat o tom, co mi řekla Leny. Urena musíme zastavit a já možná vím jak. Zaklepala jsem na dveře. ,, Dále." ozvalo se. Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou potichu dveře. ,,Co potřebuješ, Sorin?" zeptal se zvědavě. Přišla jsem k němu blíž a chytila ho za ramena. ,,Možná vím, jak porazit Urena. Leny...".
   Najednou se zatřásla země. Co to sakra? Vystrašeně jsem zaječela. Tywall neváhal, chytil mě a všechny vězně a obyvatele skrýše přenesl do vzduchu. Společně jsme sledovali pomalou zkázu Navie. V zemi se postupně objevovaly praskliny hluboké snad několik kilometrů. Luna začala plakat. ,,Něco se děje, vychází to od Srdce. Chce nás zničit!" zakřičela hystericky. Vězni se mezi sebou začali vyděšeně bavit a postupně propadali panice. Tywall se je snažil povzbudit a já začala hledat zdroj zemětřesení.
   Podívala jsem se směrem k horám. Sice nebyly vidět, zato jsem zřetelně zahlédla stříbrný paprsek směřující k nim. Uren! Podrážděně jsem zavrčela. Otočila jsem se na ostatní a začala jsem jim v rychlosti vsvětlovat, co se děje.
   ,,To Uren, snaží se něco udělat se Srdcem! Tywalle, co se stane, když ho necháme pokračovat?" Zeptala jsem se naléhavě. Tywall se na mě zoufale podíval. ,,Navie podstoupí samodestrukci. Propadne se do země." Zatajil se mi dech. Tak to tedy ne! To mu nedovolím! Přímo pod námi se otevřela obrovská široká prasklina. Lidé zaječeli. Musím něco udělat, ale co?
   ,,Vzpomněla jsem si na hodiny o zemětřesení. Mají své centrum, odkud vychází praskliny. Takže teoreticky každá by měla vést k Srdci. Dostala jsem nápad. Pousmála jsem se.
   ,,Tywalle, Srdce funguje na rovnováze obou magií, že ano?". Tywall jemně zakýval hlavou. ,,Ano.". Neváhala jsem a přiletěla blíž k prasklině. Tywall mě okamžitě chytil za rameno. Podívala jsem se mu do očí. Měl je plné strachu. ,,Sorin, co chceš dělat?". Odhodlaně jsem se podívala do praskliny.
   ,,Dostala jsem nápad. Uren tu rovnováhu porušil tím, že do Srdce poslal svou měsíční energii. Tím pádem má měsíční převahu nad sluneční. To znamená, že to můžu zastavit, když vydám stejné množství sluneční energii a síly se vyrovnají. Pak by bylo všechno normální." vysvětlila jsem v rychlosti. Nemám mnoho času.
   Opět se zatřásla země. Tywall se na mě podíval tak zoufale, jak se na mě ještě nikdo nedíval. Moje srdce se sevřelo. Má strach o mě? ,,Jak se chceš tak rychle dostat k srdci? Odsud je to hrozně daleko.". Ukázala jsem na roztrhnutou půdu.
   ,,Všechny tyhle praskliny vedou k Srdci. Jednoduše jimi pošlu tu energii. Dostane se k srdci rychleji než já a všechno se spraví.". Tywall mi však pořád nevěřil. Otočil si mě za ramena celým tělem k sobě. ,, Sorin, je to moc velký risk! Co když se na tebe zřítí zem? Co když tě tvá vlastní síla zradí a obrátí se proti tobě? Můžeš umřít!" zakřičel hlasitě. Podívala jsem se Tywallovi rozhodně do očí. ,,Nenechám ho zničit váš domov. Pomůžu vám a všechno dobře dopadne. Uvidíš.". Dala jsem mu jemný polibek na tvář. Slzy se nám oběma draly do očí. Teď ale nebyl čas na smutek. Musím jednat.
   Neváhala jsem a okamžitě jsem vletěla dovnitř trhliny i přes Tywallovo zoufalé volání. Asi v půlce jsem se zastavila. Podívala jsem se směrem, kam vedla díra a začala jsem kouzlit. Musím to dokázat! Musím zachránit Navii!...

Ahoj, tady je konečně nová kapitola. Chci se omluvit, že to tak trvalo, ale snažím se si teď dávat záležet na každé kapitole víc a psát ji v podobě, v jaké ji chci. Snad se vám to bude líbit a pochopíte, že to bude trvat dýl, než vydám kapitolu.
Tak ahoj u další...

VikisekCZ