Prokletí Luny [DOKONČENO, PROBÍHÁ KOREKCE]

🌙17🌙

Druhý den jsem se začala připravovat na útěk. Vzala jsem si nenápadně z kuchyně jídlo a pití a sbalila ho do nějakého starého batůžku, co jsem našla. Tywall se mi několikrát snažil dostat do pokoje, ale po deseti pokusech to vzdal s naštvaným zaječením. Je jak malé dítě. Nebezpečné malé dítě. Doufala jsem, že mezitím, co se tu připravuju, nikomu zase neublíží. Naštěstí vše vypadalo normálně. 
Odpoledne jsem to šla říct holkám. Na cestě jsem se srazila s Lunou. 
Luna: Omlouvám se, Sorin. Vůbec jsem tě neviděla.
Sorin: To nic.
Luna se mi najednou zadívala do očí. Pak mě přitiskla na zeď a kouzlem mi posvítila do oka. Pálilo to.
Sorin: Co to sakra děláš?
Luna: Odkdy máš v očích zlaté kroužky?
Podrážděně jsem si odfrkla. 
Sorin: Nemám v nich žádné krouž...
Vedle mě bylo zrcadlo a i na tu dálku jsem viděla zlatavé kolečka kousek od panenky.
Luna: Musíme za Tywallem, co se magie týče, na to je expert.
Sorin: V žádném případě! Nepůjdu za ním, ne po tom, co mi udělal.
Luna se na mě vážně podívala. 
Luna: Může to něco znamenat...
Odfrkla jsem si.
Sorin: I kdyby, je mi to jedno. Nechci být součástí vašeho světa. Jenom mi tu všichni ubližují.
Obešla jsem ji a šla jsem za Wixy... Luna je blázen, jak si mohla myslet, že bych šla za Tywallem?

Luna
Byla na něj hodně naštvaná. Nemohla jsem uvěřit, že nechce být naší součástí. Tehdy u srdce Navie se něco stalo. Srdce by jí neumožnilo nikoho oživit, kdyby alespoň z malinké části nebyla odsud. Její předek musel být z Navie nebo si tu našel partnera. Musím zjistit pravdu. Sorin není jen tak někdo. Její moc je zvláštní a velmi dravá. To se lidem líbit nebude. Budou ji chtít zabít, protože bude mocnější než oni. Musím za Tywallem. Určitě mi pomůže...

Nebyl nikde k nalezení. Až pak jsem uslyšela vzlyky z jeho skříně. Pomalu jsem ji otevřela a spatřila svého bratra schouleného do klubíčka schovaného za oblečením. Dřepla jsem si a podívala se mu do očí. Stříbrné slzy se mu valily z očí a pod ním byla už menší kaluž. 
Luna: Bráško? Máme problém.
Podíval se na mě.
Tywall: Nebude větší, než ten můj.
Luna: To bych neřekla. Sorin má v očích zlaté kroužky.
Prudce se postavil.
Tywall: Cože???
Luna: Nechtěla to s tebou řešit, ale myslím, že bys to měl vědět.
Tywall si zase sednul.
Tywall: To ale znamená, že má Navijskou krev. 
Luna: Přesně tak. Tywi, musíme přijít na to, co je zač.
Tywall se na mě podíval a pak opět sklonil pohled.
Tywall: Ne. Ona to nechce. Nebudu ji nutit. Nezaslouží si to po tom, co jsem jí udělal.
Pohladila jsem ho po vlasech, vlezla za ním do skříně a zavřela jsem. Bylo to sice natěsno, ale dělávali jsme to jako děti. Tywall se i přes ty slzy usmál a přitulil se ke mně. Bylo mi líto jeho i Sorin. Tywall možná udělal chybu, ale dělal to pro Sorin, i když to ona nechápe... Snad neudělá žádnou hloupost...

Sorin
Sehnala jsem Wixy a Leny a řekla jim plán. Obě dvě souhlasily. 
Wixy: Ale co když nás chytí?
Sorin: Neboj, mám to vymyšlené. O té cestě neví a navíc jsou tam nějaké skalky. Můžeme je obejít a pak až jít směrem k hotelu. Nebude nás hledat mimo jeho vlastní trasu. 
Leny zakývala hlavou na souhlas.
Wixy: A co když přece...
Sorin: Porazím ho.
Leny mě tentokrát nepodpořila.
Leny: S tvojí magií bych to nepřeháněla. Pořád o ní nic nevíme a navíc, on trénuje celý život. Ty ne. Bylo by to moc riskantní.
Wixy: Souhlasím.
Sorin: Tak fajn. Když nás uvidí... Prostě utíkejte a neotáčejte se zpátky.
Sice na to moc kývnout nechtěly, ale neměly na výběr.

Počkaly jsme, až se setmí. A mohlo se vyrazit. Obě se potichu vkradly do mého pokoje a zavřely dveře. Kozlem jsem oddělala cihly. Obě si vlezly do průchodu a já hlídala, jestli nikdo nejde. Pak jsem se protáhla za nimi a kouzlem zadělala vchod. Na cihly jsem ještě přidala omítku, aby nebylo poznat, že tu nějaký východ je. Začali jsme lézt dopředu. Leny, která šla první, měla v ruce baterku a svítila si. Naštěstí tu nebyly žádné krysy nebo pavouci, mám z nich úplnou hrůzu. Jakmile jsme se dostaly ven, Leny zhasla a opatrně jsme se dostaly až ke skalkám. Šly jsme podél nich až k samému konci. Musely jsme ujít nějaký ten kilometr. Nohy nás začaly malinko bolet, koneckonců, pár dní jsme byly jen v tom doupěti. Zahnuly jsme doleva a vypravily jsme se do neznáma. Po dvou hodinách chůze kolem nás nebylo nic. Jen žlutá hlína. Žádné kopce, žádné zdroje vody, žádné osídlení. Bylo to tu mrtvé. Wixy měla dost energie, ale já s Leny jsme byly vyčerpané.
Sorin: Měly bychom si odpočinout.
Wixy: Tady je to moc nebezpečné, jsme přímo na očích. 
Zaměřila jsem se na něco, co upoutalo mou pozornost. V pravo od nás jsem zahlédla něco tmavého. Zatajil se mi dech, jakmile jsem to poznala. Opuštěná vesnice.
Sorin: Támhle máme odpočívadlo. Je to opuštěná vesnice. Schováme se tam.
Wixy: Dobrý nápad.
Vesnice byla celá rozbořená. Dlouho tu nikdo nebyl. Vešly jsme do nejmenšího domečku a málem jsem dostala infarkt. Ze stropu vysel oběšený člověk. Naštěstí, ani jedna z nás nezaječela. Prošly jsme kolem něj a lehly si na dvojpostel, co byla v rohu. Kouzlem jsem odstranila veškerý hmyz a krysy a mohly jsme jít spát. Ale měla jsem špatný pocit, že jsem utekla. Jako bych věděla, že nás někdo sleduje. schoulila jsem se do klubíčka. Co když nás Tywall najde? Mohl by za trest holky i zabít. Po tváři mi stekla slza. Radši jsem na to přestala myslet a snažila se usnout. Nakonec se mi to podařilo...

Tywall
Luna vylezla ze skříně až v noci a šla zkontroloval Sorin. Bála se, že udělá blbost. Najednou jsem uslyšel její naléhavý hlas.
Luna: Tywalle, hned pojď sem!
V rychlosti jsem šel do Sorinina pokoje, Byl prázdný. Stejně, jako pokoje holek. Utekly. Ale jak? Začal jsem panikařit. Můžou nás prozradit, může se jim ale taky něco stát. Kdyby lidé zjistili, co Sorin umí... Snažil jsem se najít místo, kudy mohly utéct, ale nic tu nebylo. Pak jsem si všimnul něčeho zvláštního. Zlatavý vlas ležel u postele na zemi. Podíval jsem se na zeď u vlasu. Zaměřil jsem místo u země a vystřelil magickou kouli. Cihly se sesypaly a před námi byla roura. Tudy musely utéct. 
Luna: Vypadá to, že jsi ji ztratil.
Pak smutně odešla. Sorin se jí hodně líbila a viděla, jak se navzájem přitahujeme. A teď je pryč. Lehnul jsem si na její postel a brečel jsem. Pak jsem ale přestal. Ne... Ještě není konec. A vletěl jsem do roury...



Ahojky, další kapitola je tu, snad se líbí. Budu teď vydávat častěji, protože konečně se dostavila inspirace a chuť. Tak snad se těšíte.
Ahoj příště...










VikisekCZ