Prokletí Luny [DOKONČENO, PROBÍHÁ KOREKCE]

🌙7🌙

Probudila jsem se v pokoji. Wixy si oddechla a pak zavrtěla hlavou.
Wixy: Co jsi zase prováděla? A odkud ti tekla ta krev?
Prudce jsem se posadila, seskočila jsem z postele a rozeběhla jsem se k zrcadlu. Odhrnula jsem si vlasy a hledala jsem jakoukoliv stopu po zranění. Rána byla jako po škrábnutí. Jen červená kůže. 
Sorin: To není možné...
Wixy: A co?
Otočila jsem se k ní. 
Sorin: Mers mě opil a zranil na krku. Vykrvácela bych. Ale přiletěl tam Tywall. Zahnal Merse a olízl mi tu ránu. A byla najednou pryč. 
Wixy: Olízl? No teda, jdete na to rychle.
Strčila jsem do ní. Zasmála se.
Wixy: Chápu. Neboj, jen tě škádlím. Ale teď vážně. Co ho nutí ti pořád pomáhat? Jakmile se ti něco stane, přiletí a zažene každé nebezpečí, i smrt. Proč?
Sorin: Tu samou otázku si pořád pokládám... Vůbec netuším...
Do koupelny vešla Hannah.
Hannah: No, je celkem blbé, že nevíš, proč to tak je. Jo a už jste to slyšeli? Řidič autobusu se vyděsil a odjel. Takže momentálně nemáme odvoz. Snad něco do těch dvou týdnů najdeme.
Vyvalila jsem na ni oči.
Sorin: Děláš si prdel??? 
Hannah: Ne. Je pryč.
Prohrábla jsem si vlasy rukou. Nejdřív Tywall unesl Leny. Nejspíš zabil ženu, zranil Merse a mě pomohl, teď z toho všichni šílí a utíkají.
Wixy: Určitě se odsud dostaneme.
Hannah: No, ještě někdo se možná nevrátí. Zítra se jdeme podívat na jednu farmu, opuštěnou, abychom viděli, že dřív to tu pusté nebylo a žilo se tu.
Sorin: Kde je ta farma?
Měla jsem strach. Tywall se vrátí. Určitě.
Hannah: Směrem k místu, kam Tywall odlétá...
Sorin: Sakra!
Bouchla jsem do umyvadla, ale hned jsem toho litovala. V čem mi pomohlo se zranit? Otočila jsem se na holky.
Sorin: Musíme se připravit. Jdeme trénovat umění nehýbat se.
Svolaly jsme třídu a vše jim vysvětlili. Jen Mers se nepřipojil. Divné. Asi je pořád ještě šokovaný, kvůli tomu včerejšku. Ale dostal, co si zasloužil. Společně s ostatními jsme trénovali. Jeden nebo dva byli jakože Luňané a kontrolovali, jestli se hýbeme a jestli nedýcháme moc nahlas. Vůbec nám to nešlo. Teda ostatním ne. Mně to nějakou záhadou šlo perfektně.
Nina: To je zvláštní. Jak to, že jsi tak dobrá???
Sorin: Jak to mám vědět? Netrénovala jsem, vážně.
Nina zakroutila hlavou.
Nina: Spíš to vypadá, že je to jako tvoje přirozenost. 
Sorin: No, třeba mě to babička učila, ale už si to nepamatuju.
Řekla jsem nervózně. Tahle konverzace se mi nelíbí. Nina si mě přeměřila pohledem, ale nic neřekla. Pokračovalo se v tréninku. Večer jsme usoudili, že jsme trochu připraveni a uklidnili jsme se. Mers se jen uchechtával tomu, jak jsme stupidní, že ta kletba je výmysl a on vidí i slyší normálně. Nechápu, co ho to popadlo. Asi mu včerejšek trochu zranil ego. Po večeři jsme společně shlédli nějaký ten film a šlo se spát. Nachystala jsem si věci na zítřek. Tílko, kraťasy, to muselo být, ale k tomu jsem si vzala lehkou mikinu se zapínacími kapsami. Do nich jsem si dala mobil a peněženku. Na stole ležela moje tajná věcička. Byl to kožený pásek na ruku, do kterého si můžu dát nožík. Dárek od babičky, který jsem našla ve své bundě. Ukryla jsem ho do skříně a šla si do kuchyně pro nějaký ostrý nůž. Nikdo tam nebyl. Opatrně jsem se proplížila k nožům, vzala ten nejostřejší a v tichosti jsem se vyplížila pryč. V pokoji jsem ho dala do skříně k pásku a šla si lehnout. Zítřek bude špatný. Cítím to v kostech. Určitě se něco stane... 

Ráno nás učitelka vzbudila brzo. Asi kolem půl sedmé. S holkami jsme si vyměnily nervózní pohledy a připravily jsme se. Schovala jsem si svůj nožík a přivázala si kožený pásek na ruku tak, aby nebyl vidět. Mohlo se vyrazit. Vlasy jsem mela svázané do copu, aby mi nebylo horko. Šli jsme pustinou snad tři hodiny. 
Nina: Paní učitelko, jak je to ještě daleko?
Třídní: Támhle, vidíte tu budovu?
Zahleděla jsem se do dálky a opravdu. Byl tam starý dřevěný domek a plot okolo zahrady, kde ale už dávno nic nerostlo. Čím dál jsme šli, tím víc domků jsme viděli. My však šli do toho krajního. Vešli jsme a vylezli jsme po žebříku do druhého patra. Všude byl prach.
Třídní: Tady se spalo na seně. Lidé zde žili skromně, ale šťastně.
Najednou se mi zatočila hlava. Wixy mě hnedka chytila.
Wixy: Co je?
Najednou jsem uslyšela něco prosvištět. Sykla jsem. Všichni se přestali hýbat. Dokonce i třídní. Někdo vešel dovnitř. Uslyšela jsem šustění peří a bylo mi jasné, kdo to byl. Podíval se přímo na mě. Dovnitř proudilo světlo. Nic neviděl. Zavrčel, ale nakonec vyšel ven a pak byla slyšet jen jeho křídla. Po chvíli ticha si všichni oddechli. Nina se podrážděně podívala na učitelku.
Nina: Tak už nám věříte???
Třídní byla bledá.
Třídní: Jdeme... Jdeme ven...
Protlačila se skrz nás a začala lézt dolů. Zakroutili jsme hlavou. Mers se třásl. Pořád si pamatoval, jak s ním hodil. Vylezli jsme. Šli jsme na zahrádku a za minutu jsme všichni věděli, že vylézt ven, byl špatný nápad. Ozval se jeho řev. Byl tady! Všichni se zastavili a nehýbali se. Výborně. Nikdo nepanikaří. Tywall přistál přímo vedle mě. Ještě, že pohyb vlasů nevidí. Foukal hodně vítr. Snažil se nás ucítit, ale pochopila jsem, že to má taky odepřené za svitu slunce. Rozhlížel se. Vedle mě stála třídní. Chtěla z kapsy vytáhnout naostřený nůž. Začala se pomalu hýbat. Vytřeštila jsem na ni oči. Najednou se moc rychle pohnula. Tywall se na mě otočil, a okamžitě mě chytil kolem pasu. Zakřičela jsem. Začal vzlétat a v mžiku jsme byli ve vzduchu. Křičela jsem. Okamžitě jsem vytáhla nůž a bodla mu ho do ruky. Zařval a pustil mě. Na jedno jsem zapomněla. Byla jsem vysoko. Padala jsem. Gumička se vyvlékla z mých vlasů a ty se rozpustily. Tywall volným pádem klesal až ke mně a chytil mě. Nevydala jsem ani hlásku. Držel mě pevně v objetí. Věděla jsem, že mu neuteču a zemřít jsem nechtěla. I když, vlastně je to fuk. Stejně zemřu. Po chvíli jsem začala usínat. Šok, který jsem utrpěla mi ubral moc energie a já neudržela svá víčka otevřena a přímo uprostřed letu jsem usnula...



Ahoj, tady máte konečně novou kapitolu. Snad se vám líbí. Další vyjde možná zítra, ale nejsem si jistá.
Tak ahoj příště...












VikisekCZ