Prokletí Luny [DOKONČENO, PROBÍHÁ KOREKCE]

🌙35🌙

Sorin
Jakmile jsem se probudila, začala jsem vymýšlet plán, jak utéct. Uren není hloupý, nebudu mít moc času. Opatrně jsem vylezla na chodbu. Byla tu dlouhá chodba. Rozhodla jsem se jít doprava, radila mi to intuice. Potichu jsem prolézala dlouhé spletité chodby. A povedlo se. Přímo přede mnou byly velké vstupní dveře. Pomalu jsem je otevřela a vyšla jsem ze sídla. Bylo pod zemí. To vážně? Rozhlédla jsem se. Pode mnou bylo obrovské jezero a nade mnou kamenné stěny. Pak jsem si všimla malého otvoru. Moje cesta ven. Kouzlem jsem se nadnesla a doletěla jsem k té díře. Byla malinká, ale nic, co by kouzlo nespravilo. Udělala jsem ji takovou akorát pro mě. Vyletěla jsem skrz ni ven. Musela jsem si zakrýt oči, protože mě do nich uhodilo slunce. Za chvíli si zvykly a já se co nejrychleji vydala pryč. Neměla jsem páru, kde jsme. Vypadalo to tu jako blízké okolí Tywallovy skrýše, ale to není možné. Nechtěla jsem tvořit portál, prozradila bych se. Musím se dostat co nejdál. Rozeběhla jsem se pryč. Za svobodou. Po chvíli jsem se rozhodla, že se můžu přenést. Začala jsem tvořit portál, ale najednou se ozvalo máchání křídel. Sakra, našel mě! Schovala jsem se do jedné menší jeskyňky pod zemí. Uren přistál přímo nade mnou.
Uren: Neschovávej se, cítím tě!
Ani jsem se nehnula. Třeba to je past a neví, že jsem tady. On se nahnul ke vchodu a viděl mě schovanou v rohu. V očích měl zase tu ďábelskou jiskru. Jakoby mu přeskočilo. Kouzlem mě vytáhnul z mé skrýše. Zakřičela jsem. Se mnou se teleportoval do sídla. Uhodila jsem ho do obličeje. Ani to s ním nehnulo. Táhnul mě k mému pokoji. Kouzla na něj nefungovala, fyzický útok taky ne. Moje srdce mi zběsile bilo. Co mi udělá? Hodil mě v pokoji na postel. 
Uren: Co sis myslela?
Zasmál se.
Uren: Že mi utečeš? Ach, ty moje malá naivní holčičko. Vím o všem, co se v tomhle sídle děje. Cítím každý pohyb. Nikdy se odsud nedostaneš. 
Po tvářích mi tekly slzy.
Sorin: Tak mě pusť! A nechej mě jít.
Uren: Ty, má milá, jsi můj klíč k vládě. Tebe se nevzdám nikdy.
Přišel ke mně. Měla jsem z něj strach. Byl větší a děsivější, než muži, které znám. Pamatuju si, že jeden takový, kterého si přivedla máma, mě bil. Natáhnul ke mně ruku. Vzpomínky se mi promítly do reality Okamžitě jsem se začala krýt a brečet.
Sorin: Ne, prosím! Nebij mě, já už budu hodná! Nikomu to neřeknu!
Když se nic nestalo, podívala jsem se na něj. Zmateně se na mě díval. Jeho pohled byl najednou zaujatý a mírně vyvedený z míry.
Uren: Tobě někdo ubližoval, když jsi byla dítě?
Věděla o tom jen Leny. Máma mi to nevěřila.
Sorin: K-Kdysi. Už je to dávno.
Uren dal ruku zpět k tělu a podíval se na mě.
Uren: Co se ti stalo?
Nechtěla jsem to říct nepříteli. Ale potřebovala jsem o tom mluvit.
Sorin: Moje máma si celý můj život vodí různé chlapy. Ani nevím, kdo je můj táta. Ona si jednou, když mi bylo tak sedm, přivedla muže podobného tobě. Vysoký, svalnatý, s ďábelskou jiskrou v očích. 
Povzdechla jsem si.
Sorin: Jedno odpoledne jsem si hrála v pokojíčku. On... Přišel za mnou, myslela jsem, že si chce hrát. On řekl, že zná jednu dobrou hru... Začal mě osahávat, nelíbilo se mi to, ale nemohla jsem křičet, hrozil mi nožem, co měl za páskem. Pak přišla máma.
Slzy mi kalily zrak.
Sorin: Řekl jí, že jsem ho svedla a že jsem děvka, i když jsem tak malá. Uvěřila mu to a mě vyhubovala. Snažila jsem se jí říct, co se stalo, ale neposlouchala. On pak v noci přišel a zbil mě. Nesměla jsem to nikomu říct. Byla jsem tak sama a strašně vyděšená.
Začala jsem brečet naplno. Kupodivu jsem ucítila něčí rameno kolem mých. Podívala jsem se vzhůru. Viděla jsem Urenova záda a křídla. Vážně mě obejmul? Měla jsem první chuť ho odstrčit, ale nakonec jsem se k němu přitiskla. Potřebovala jsem to. Po chvíli se odtáhnul.
Uren: Škoda, že jsem tě neznal tehdy. Ochránil bych tě.
Sorin: Vždyť... Jsi nepřítel. 
On se uraženě odtáhl ještě dál.
Uren: Jsem i dobrý přítel. I otec jsem byl dobrý, Less by ti mohla vyprávět.
Sorin: Less?
Nevěděla jsem, o kom mluví.
Uren: Je to celkem... Dlouhý příběh...
Přisunula jsem se k němu.
Sorin: Ty sis poslechnul můj. Teď já si poslechnu tvůj.
Usmál se a začal vyprávět...

Luna
Nemohla jsem tomu uvěřit. Tohle se mi přestávalo líbit. Sorin začínala cítit soucit, stejně, jako on. Musí se co nejdřív dozvědět, co je zač. 
Polaris: Měla by ses jí zjevit a vysvětlit jí situaci. 
Nervózně jsem chodila po sále. 
Luna: Je to špatně, když zasahujeme do dění na Zemi. Už tak jsem porušila dost zákonů tím, že jsem se jí zjevovala, odpovídala na její otázky a že jsem jí darovala dýku z nejčistšího měsíčního stříbra.
Vega: Stejně nemá na Urena účinek. Můžeš ji vzít zase zpět.
Zakroutila jsem hlavou.
Luna: Nemohu, když přijde, jak s ní zacházet, kam s ní mířit a co s ní udělat před tím, než bodne, zabije ho. 
Vega: Ale ona mu začíná důvěřovat, nebude mít na to ho zabít.
Vega měla pravdu. Pak se ozval Sirius.
Sirius: Myslím, že bychom tomu měli dát volný průběh. Sorin pak zjistí, co se děje a zabije ho. Není hloupá a ani slabá. 
Vega: Jen aby.
Naježila jsem se.
Luna: Pochybuješ o ní? Je to tvor mocnější, než my! 
Vega sklonila hlavu.
Vega: Omlouvám se, Luno. Jen je zvláštní. Nic o ní nevíme.
Luna: Já ale ano. Musíme tomu dát čas a uvidíte, všechno se vyřeší.
I přes otrávené pohledy všichni kývli. Odešla jsem a zavřela se do své komnaty. Kouzlem jsem si vyčarovala své pozorovací oko a sledovala Sorin, jak si povídá s Urenem. Opravdu mu věřila. Ale já musím zase věřit jí. Ona to zvládne. Pochopí náš záměr. Jen mám strach, aby to nepochopila špatně a neotočila se k nám zády, když ji nejvíc potřebujeme...

Ahoj, tak tady máte slíbenou kapitolu :3. Uvidím, jestli další vyjde ještě dnes nebo až zítra. Uvidíme. Snad se vám kapitola líbí, protože to poslední dobou vypadá, že se vám to moc nelíbí, tak mě když tak informujte :D.
Tak ahoj příště...

VikisekCZ