Prokletí Luny [DOKONČENO, PROBÍHÁ KOREKCE]

🌙9🌙

Zmateně jsem se vrátila do pokoje. Tywall si myslí, že mám jeho sestru v sobě, ale já vím, že to není pravda. Protože, jak řekl Kuld, je teď v Srdci Navie. Musím to Srdce najít. Ale jak bych ho dokázala přesvědčit? Vždyť nemám krev Navie a pořád nevím, co znamenalo to s tím sluncem a Lunou. Ach jo, proč je všechno tak složité? Vešla jsem zpět do pokoje. Na zemi byla miska s nějakým ovocem. Co to je? Vypadalo to jako jahoda skřížená s malinou. Ochutnala jsem to. Sladká chuť mi explodovala v ústech. Tohle je zatraceně dobré! Začala jsem se cpát. Neměla jsem toho dost. Pořád jsem jedla a jedla a až po chvíli jsem si všimla, že ve dveřích stojí Tywall a zmateně se na mě kouká. Spolkla jsem a utřela si pusu.
Sorin: Co to je? Nic lepšího jsem nejedla.
Tywall zastříhal ušima. Všimla jsem si, že vypadaly jako elfské a kočičí dohromady. Prodloužené a špičaté.
Tywall: Verrina.
Sorin: To tady roste? U nás jsem to nikdy neviděla.
Tywall pokýval hlavou.
Tywall: Vácné ovoce...
Chtěl ještě něco říct, ale nevěděl jak. Zkusila jsem si tipnout.
Sorin: Roste jen tady, že?
Usmál se. Jeho úsměv byl krásný. Jeho růžové rty se nádherně roztáhly a v duchu jsem si jen opakovala, že krásnější úsměv jsem neviděla. V jeho očích hrály veselé jiskřičky. Zatočila se mi z toho hlava. V rychlosti ke mně přiběhnul a chytil mě právě ve chvíli, kdy se mi podlomily nohy. Vystrašeně zastříhal ušima.
Sorin: Nic mi není.
Nebyla to pravda. Třeštila mi hlava. Chtěla jsem odejít, ale nedovolil mi to. Předběhl mě a roztáhnul jeho křídla. Byla jsem od něj sotva deset centimetrů. Natáhnul ruku a položil ji na mé čelo. Stříbrné světlo naplnilo celou místnost. Jakmile ustalo, ucítila jsem ve své hlavě úlevu. Bolest byla pryč. Zmizela stejně rychle jako ta rána na krku. Vylekaně jsem uskočila.
Sorin: Jak to děláš? Jak jsi mě vyléčil?
Tywall: Luna. Dává sílu.
Sorin: Takže ty čaruješ?
Přikývl. Natáhnul ruku. V ní se objevilo malé světýlko. Přiblížila jsem se a lehce se ho dotkla. Ucítila jsem příjemné mrazení. Najednou jsem uslyšela ženský hlas.
Hlas: Sorin!
V hlavě se mi ozvalo ječení. S výkřikem jsem uskočila. Před svýma očima jsem viděla ženu. Spíše obrys ženy. Jen její jasně stříbrné oči jsem viděla. Dívaly se na mě s úctou. Zamrkala jsem a ona se rozplynula. Tywall se na mě tázavě a vystrašeně podíval. Couvla jsem a rychle jsem se rozeběhla pryč. Ten hlas... Byl mi tak známý...

Zavřela jsem se do nějaké spíže. Pořád jsem rozdýchávala šok. Co to bylo za ženu? Mám už halucinace? Chytla jsem se za hlavu. Možná má na mě ta magie špatná vliv. Někdo pootevřel dveře. Vzhlédla jsem. Leny mě okamžitě objala. 
Leny: Slyšela jsem tě křičet. Co se děje?
Sorin: Já... To je na dlouho.
Chtěla jsem jí to říct, ale pořád mě žralo, že tehdy utekla a neřekla mi, co se stalo.
Leny: Máme času dost.
Sorin: První mi řekni, proč jsi utekla.
Leny se odtáhla a zavrčela.
Leny: To jen.... Mers. Urazil mě a narážel na mého tátu.
Její táta ji jako malou znásilnil. To tvrdilo okolí. Pravda ale byla jiná. Leny to tehdy udělal Mersův strýc. Ovšem, lhal až moc dobře. Do vězení šel Lenin táta a tam je doteď. Bude moct odejít až za deset let. Leny od té doby Merse nenávidí mnohem víc.
Sorin: Neposlouchej ho. Je to kretén. Tvůj táta se pak vrátí a všechno bude v pořádku.
Leny se ke mně otočila zády.
Leny: Ne, nebude. Už to nebude ono. On mě neviděl roky. Neviděl mě vyrůstat, procházet pubertou, nepomáhal mi s úkolama, nic! Bude to úplně jiné.
Povzdechla jsem si.
Sorin: Bude. Ale aspoň budete konečně spolu.
Leny zakroutil a hlavou a odešla. Od té hádky s Mersem se chová divně. Straní se mě. Nechápu proč... Někdo opatrně vešel. Můj pohled se setkal se stříbrnými očima.
Sorin: Co je?
Tywall vydal zvláštní zvuk, přišel ke mně a svou hlavou se otřel o tu moji. Ztuhla jsem. Celé mé tělo bylo v jednom ohni. Tywall nejspíš čekal, že mu to oplatím. Opatrně jsem se k němu přiblížila, objala ho a hlavou jsem zopakovala jeho pohyby. Spokojeně zamručel. Odtáhla jsem se a podívala se mu do očí.
Sorin: Nechceš se naučit mluvit? Bylo by to mnohem snazší.
Tywall si naštvaně odfrkl a něco zamumlal.
Sorin: Chápu, že tvůj jazyk se ti líbí, ale tím mým by ses mohl bavit se všemi. Prosím. Zkus to.
Podíval se na mě. Jeho pohled byl tak hluboký a divoký. Byl jako vlk, kterého nikdo nezkrotil až na mladou dívku. Po několika úderech srdce přikývl na souhlas. Zaradovala jsem se.
Sorin: Skvěle! Teď už jen sehnat knížky a cvičit mluvu...
Tywall mávl rukou a na zemi se objevilo několik knih. Překvapeně jsem se na něj podívala.
Sorin: Přesně tyhle potřebuju.
Tywall se usmál. Poděkovala jsem mu a společně jsme šli do jeho pokoje. Když jsem vešla, doslova jsem oněměla. Jeho pokoj byl překrásný. Postel s nebesy se stříbrně leskla, zdi byly tmavě modré a zářilo na nich snad tisíce hvězd a nahoře na stropě majestátně svítil měsíc. V pokoji byl i stříbrný nábytek. Vše vypadalo tak dokonale.
Sorin: Nic krásnějšího jsem neviděla. Jak?
Tywall: Koulo.
No jistě. Kouzlo. Společně jsme se posadili na gauč a já ho začala učit. Bylo to složité. Jeho jazyk a pusa nedokázaly vyslovovat hrozně moc písmen nebo jejich kombinace. Nespokojeně vrčel.
Sorin: Nemůžu za to, že ti to nejde.
Tywall vstal a donesl papír. Na něj začal svou tužkou psát. Spíš to vypadalo, jako kdyby kreslil.

(Omlouvám se, ale moje kreslící schopnosti jsou... Malé. Jo a nejde mi to správně otočit, takže si to otočte podle řádků😇)

Sorin: Co to je?
Vypadalo to tak zvláštně. Tywall postupně ukázal na každý znak a pojmenoval ho.
Tywall: S O R I N. Sorin. Ty si v jazyk Luny. Toje méno u nás napáno v senamu. Je odcud.
Překvapeně jsem otevřela pusu. Moje jméno je odsud? Jak je to možné???

Ahoj, po dlouhé době kapitola. Nevím, kdy vyjde další, jsem na dovolené a nejsem u počítače a na mobilu se to píše vážně blbě. Takže tak. Děkuju za to, jak jste byli aktivní v době, kdy jsem byla na táboře, a četli jsem mé knížky. Hřeje mě to na srdíčku.🥰
Tak ahoj příště...

VikisekCZ