Prokletí Luny [DOKONČENO, PROBÍHÁ KOREKCE]

🌙49🌙

Tywall: Sorin?
Odkašlala jsem si.
Sorin: Já... Chci mu pomoct, musí existovat způsob, jak jeho nemoc potlačit.
Tywall v rychlosti vstal. A je to tady...
Tywall: Ty jsi se asi úplně zbláznila! Jak si to můžeš myslet? Zabil tisíce lidí!
Sorin: Ano, ale nemohl za to.
Tywall: Sorin, chápu, že k němu cítíš náklonnost a že se ti možná zalíbil svou lepší částí, ale tohle nikam nevede.
Sorin: Co? Ne, špatně to chápeš, já ho nechci pro sebe do vztahu, chci ho vyléčit, abych nemusela zbytečně vyvolávat válku.
Tywall jakoby nemohl uvěřit svým uším.
Tywall: Zbytečně? Sorin, válka musí být. Musíš ho zabít, tuhle nemoc nikdo nikdy nevyléčí. Jediný lék je smrt.
Po tváři mi stekla slza.
Sorin: Jak to můžeš říct? Je to tvá rodina, musíme mu pomoct.
Tywall ty dokumenty odhodil.
Tywall: Začni přemýšlet konečně. Uren je zlý a krutý, nenechá tě ho vyléčit.
Sorin: Já přemýšlím! Tohle je jediná rozumná možnost.
Zakroutil hlavou.
Tywall: Jak si to vůbec můžeš myslet?
Sorin: Jak si ty vůbec můžeš myslet, že je to jeho vina?
V rychlosti jsem odešla z jeho pokoje. To byl tak hloupý nápad to někomu říkat. Stiskla jsem ruce v pěst. Musím k Srdci, to mi řekne, co potřebuji vědět. Přenesla jsem se k jeskyni. Neváhala jsem a vešla dovnitř. Tunel tu nebyl.
Sorin: Srdce Navie, přicházím v míru, potřebuji tvé moudré rady! Prosím, pusť mě dál a odpověz na mé otázky.
Poté, co odezněla ozvěna se otevřela opět mě stará známá chodba. Usmála jsem se a rozeběhla se dovnitř. Zastavila jsem se až u srdce. Vypadalo tak... Ponuře. Srdce se mi sevřelo žalem.
Sorin: Prosím, ukázalo bys mi pravdu o Urenově nemoci?
Nic se nestalo. Sakra, nemůžu odejít bez odpovědi.
Sorin: Moc tě prosím, Srdce Navie. Chci jen všem pomoct, on přece za nic nemůže.
Srdce se najednou malinko rozzářilo a vtáhlo mě dovnitř.
Vyplivlo mě někde ve městě. Určitě jsem byla v minulosti. Povedlo se! Okamžitě jsem se vydala hledat Urena. Netrvalo to dlouho, nebyla jsem od něj daleko. Vzlétla jsem k oknu. Místo stříbrných vlasů měl hnědé. I jeho oči měly tuto barvu. Seděl v pokoji na židli a díval se do jednoho místa. V ruce měl nůž. Prsty přejížděl po čepeli. Jeho oči v sobě nesly jiskru, jakou jsem už znala. Temnou plnou touze po smrti a moci. Do jeho pokoje vešla žena. Nejspíš jeho matka.
Matka: Urene? Miláčku, je ti něco?
Sotva dvanáctiletý Uren se otočil a mrštil po ní nůž. Tě okamžitě našel cíl v jejím břichu. Oči se mi strach rozevřely. Matka se chytila za břicho a padla na zem. Doběhl k ní její muž, snažil se jí pomoct. Uren jen stál a díval se na ně.
Matka: P... Proč?
Zeptala se potichu. Uren se uchechtl.
Uren: Rozhodla ses mít nové dítě, zapomnělas na mě, nemiluješ mě.
Matčiny oči najednou pohasly. Otec srdceryvně zařval.
Otec: Amaril!
Rozbrečel se. Pak nenávistně vzhlédl na syna.
Otec: Co jsi to udělal????
Jeho řev v Urenovi probudil jeho normální stránku. V očích se mu nahromadily slzy.
Otec: Ty zrůdo! Zabil jsi vlastní matku a sourozence!!!
Uren: Já... Já nechtěl...
Otec pustil matku a přišel v rychlosti k Urenovi. Ten se snažil schovat, ale neměl šanci. Táta ho okamžitě začal bít. Přitiskl ho ke zdi, dával mu pěstí do různých míst. Uren prosil a plakal, ale muž neměl slitování. Surově ho zbil a pak odešel i s tělem milované ženy. Uren ležel na zemi, celý od krve. Pocítila jsem ještě větší lítost než předtím. Čas se posunul a já se ocitla v době, kdy Urenovi bylo 16. Byl u něj akorát doktor.
Doktor: Pane Taqale, váš syn je velmi duševně nemocen, skoro bych řekl, že má v sobě ďábla.
Otec: To každopádně má.
Doktor se otočil na otce.
Doktor: Z tohohle ho nemůžete vinit. Jeho osobnost je rozdělena do dvou částí. Je to zvláštní říct, ale uvnitř, někde hluboko v srdci, je hodný a takový, jakého jste ho znal jako dítě. Ale většinu jeho srdce obývá ďábel a ovládá jeho mysl i tělo. Klade mu špatné myšlenky a činy do hlavy a on je pak přijímá jako své vlastní. Musíme ho okamžitě vzít na vymítání.
Otec přikývl.
Otec: Souhlasím.
Společně chlapce svázali a vedli ho ke kostelu. Tam oslovili kněze, který okamžitě kývl.
Kněz: Musí se to udělat hned, je dobře, že jste ho přivedli. Jestli už ďábel zabíjel, je to velmi zlé. Takových případů je velmi málo.
Urena i přes jeho protest a obranu přivázali k nějaké desce, či co to bylo. Kněz vzal kříž, Bibli a svěcenou vodu. Postříkal Urena. S tím to ani nehlo. Nasadil opět neutrální výraz a sledoval kněze. Ten začal mluvit latinsky. Mluvil něco o Bohu a o ďáblovi, ať se ukáže. Uren měl pořád stejný výraz. Nic mu to nedělalo. Kněz poté na něj namířil krucifix.
Kněz: Ďáble! Opusť toto tělo! Nech toho nevinného chlapce a vrať se tam, kam patříš!
Nic. Uren se jen smál.
Uren: Žádného ďábla v sobě nemám, vy blázni. Démoni, Bůh, ďábel a ani žádný Satan neexistují.
Jeho smích byl velmi hlasitý. Tento temný smích jsem moc dobře znala. Otec i kněz se dívali velmi znepokojeně.
Kněz: Musíte ho udržovat v klidném prostředí. Možná se to časem spraví.
Otec: Nespraví. Je to prostě vrah. Musí zemřít.
Kněz: Nedopusť se hříchu, synu. Buď trpělivým a dobrým otcem a časem ti Bůh vše oplatí.
Otec: Na Boha vám kašlu! Nepomohl teď, nepomůže vůbec.
Otec byl velmi rozzuřen. Kněz se na něj vyděšeně díval. Uren se jen usmíval. Po chvíli ticha ho odvázali a to byla chyba. Uren vzal do ruky ostry kovový křížek položený na desce, na které byl on sám, a oba muže ubodal. Psychopatocky se zasmál. V očích měl jasně vepsané, kolik euforie mu způsobila dvojnásobná vražda. Rozeběhl se pryč k zadnímu východu. Tam našel knězovo normální oblečení. Dal si ho na sebe a jeho staré vzal do rukou. Venku už byla tma. Nikdo neuvidí krev. Rozeběhl se domů. Rychle jsem ho následovala. Tam našel svého skoro bratra, Dalima.
Dalim: Kde máš otce?
Uren: Mrtvý.
Dalim vytřeštil oči.
Dalim: Jak to myslíš?
Uren: Zabil jsem ho.
Dalim se na něj zvláštně podíval.
Dalim: Co teď chceš dělat?
Uren se ušklíbl.
Uren: Zabíjet lidi.
Dalim: Ty se tím chceš živit?
Uren pomalu přistoupil k Dalimovi.
Uren: Je to úžasný pocit. Všichni mi křivdí a já jim to konečně můžu oplatit.
Dalim: Ale...
Uren: Tebe snad rodiče nezneužívají?
Dalim se zamračil a zatnul ruce v pěst.
Uren: Zneužívají. Copak se jim nechceš pomstít?
Dalim se pousmál.
Dalim: Domluveno. Ale pomůžeš mi.
Uren samozřejmě kývl. Nemohla jsem tomu uvěřit. On nalákal Dalima na vraždění. Ti dva se někam rozešli, tak jsem je raději následovala, ať mi nic neunikne. Co následovalo potom mě však ještě více šokovalo...

Ahoj, tu máte novou kapitolu. Jsem na dovolené, takže to chvíli trvalo, snad nevadí. Další vyjde zítra nebo pozítří, ještě uvidím. Do komentářů mi určitě napište vaše pocity ohledně téhle kapitoly :D.
Tak ahoj u další...

VikisekCZ