Prokletí Luny [DOKONČENO, PROBÍHÁ KOREKCE]

🌙12🌙

Překvapeně jsem pootevřela ústa. Nastalo hrobové ticho. Luna se na mě radostně usmála a nabídla mi ruku. Váhavě jsem ji přijala a postavila se na nohy. Objala mě.
Luna: Děkuju ti, Sorin. Zachránila jsi mě.
Když mě pustila, Tywall se k nám přiblížil. 
Tywall: L... Luno?
Luna se usmála a obejmula i jeho.
Luna: Jsem to já. Živá a zdravá.
Tywallovi se spustily slzy. Radostně objímal svou sestru. Byli si hrozně podobní.
Když ji Tywall konečně pustil, Luna se otočila na srdce před námi. Pořádně jsem si ho prohlížela. Lehce bilo, jakoby na chvíli znovuožilo a obrazy v něm se jen hemžily. Ale zanedlouho opět přestalo a jeho nádhera se ztratila společně s obrazy. Teď už nebylo křišťálově modré, ale matně modré a neprůhledné.
Sorin: Co se to s ním stalo?
Luna posmutněla.
Luna: Myslela jsem, že zůstane živé navěky, když sem přijdeš... Kvůli kletbě, kterou Luna uvrhla na tohle údolí, přestalo srdce bít a lidé zapomněli, kde se nachází. A říká se, že jenom ten, co bude schopen vstoupit do jeskyně, mu pomůže nalézt sílu žít a údolí bude zase krásné.... Bohužel, naši kletbu by to nezlomilo.
Pokývala jsem hlavou. Srdce mi připadalo tak... Smutné. Chtěla jsem mu pomoct, ale než jsem se stihla pohnout, nějaké kouzlo nás přeneslo ven. Do očí mě udeřily ranní paprsky. Musela jsem si oči rukama zakrýt a chvíli počkat, než si na světlo přivyknou. Najednou byla zase tma. Ruce jsem dala podél těla a zjistila jsem, že nás Tywall přenesl do jeho úkrytu. Hned se k nám rozeběhl Kuld. 
Kuld: Konečně! Měl jsem o vás...
Pak spatřil Lunu. Okamžitě poznal, o koho jde. A když uviděl mě v tom oblečení, pochopil.
Kuld: Ty... Jsi jejich zachránkyně?
Luna si stoupla přede mě.
Luna: To bohužel nejspíš ne, ale má v sobě magii a přesvědčila Srdce Navie, aby mě pustilo.
Kuld: Ještě nikdy jsem tě neviděl šťastnějšího, brácho.
Tywall se spokojeně usmál a chytil Lunu za ruku. Leny se od nás vzdálila a vydala se do svého pokoje.
Tywall: Sorin.
Otočila jsem se k němu čelem.
Tywall: Dlužím ti toho tolik. Splním ti každé přání.
První, co mě napadlo, bylo zmizet odsud. Pak jsem si ale vzpomněla na Merse. A na Leny. Musím zjistit, co jí udělal. Nějak jí nevěřím, že to byla hádka o jejím otci.
Sorin: Můžu si to rozmyslet?
Tywall: Můžeš. Až se rozhodneš, řekni mi. 
A pak se vydal s Lunou do svého pokoje. Kuld se na mě podíval s úctou a šel také pryč. Zůstala jsem sama...

Tywall
Lunu jsem vzal k sobě, posadili jsme se na postel a já jí začal všechno vyprávět. Chtěl jsem jí toho říct tolik. Ona mě však umlčela.
Luna: Všechno jsem viděla, ty moje trdlo. Neměl bys spíš mluvit víc se Sorin? Vidím, jak se na ni díváš...
Prudce jsem si stoupnul.
Luna: Nebuď hlupák. Nesnaž se to přede mnou skrýt. Znám tě už nějakých 200 let...
Tywall: Ona je jen můj vězeň. Myslíš, že by mě mohla mít vůbec ráda? Podívej se na mě! Na moje ostré zuby, drápy, na moje ohavná křídla! Jsem zrůda, tu ona by nikdy neměla ráda. Na to je moc chytrá.
Luna se zasmála a pohladila mě po tváři.
Luna: Ty nejsi zrůda a ona to ví. Má tě ráda. 
Tywall: Tak proč utekla?
Luna: Protože jsi byl na ni hrubý. Ale pomohla ti. Naučila tě mluvit. Zachránila mě. To by pro jen tak někoho neudělala.
Otočil jsem se k ní zády. 
Tywall: Je tak jiná. Bojím se.
Luna: Nemusíš mít strach. 
Objala mě. 
Luna: Půjdu do svého pokoje. A ty, běž za ní. Lepší nenajdeš...
A odešla. Povzdechl jsem ji. V mysli jsem viděl Soriiny oči. Krásnější neznám. Má je podobné, jako moje sestra, ale je v nivh něco mnohem krásnějšího. Její pohled je jako pohled samotné Luny. Nahánělo mi to strach. Po hodině rozhodování jestli za ní jít nebo ne jsem se rozhodl. Půjdu. Vstal jsem a rozešel jsem se k jejímu pokoji.
Když jsem vešel, spala. Byla čelem ke mně. Její vlasy byly jemně rozcuchané a padaly jí do tváře. Měla červená líčka a jemně pootevřené své růžové plné rty. Ruce měla složené pod hlavou. Přišel jsem blíž a posadil se na židli. Sledoval jsem jak pomalu dýchala. Asi se jí zdálo něco nepěkného, protože se mračila a něco mumlala. Najednou pootevřela oči a podívala se přímo do těch mých. Ten moment se pro mě stal nezapomenutelným. Bylo to, jako bych viděl anděla. Modrošedá barva mi zaplnila hlavu. V jejích očích bylo tolik radosti. Tolik štěstí, ale také utrpení. Vstal jsem a klekl si k ní. Ona natáhla ruku a dotkla se mé tváře. Její teplé ruce rozbušily moje srdce. Ten okamžik se mi zdál tak dlouhý. Začali jsme se k sobě přibližovat. A když jsem byl jen několik milimetrů od jejího obličeje, prudce jsem ucuknul. Vstal jsem a chtěl jsem odletět, ale její krásný hlas mě zastavil.
Sorin: Počkej! Nechoď...
Zoufale jsem se na ni podíval. Vstala a přišla ke mně. Odtáhla mě od dveří. A pak...

Sorin
Chytila jsem ho za ruku a odvedla ho od dveří. Srdce mi divoce bušilo a měla jsem strach. Ale nechtěla jsem to skrývat a ani přijít o tu magickou chvíli.
Tywall: Sorin, já...
Nestihnul to doříct. Okamžitě jsem ho objala a políbila na rty. Ani se nepohnul. Odtáhla jsem se, ale v tu chvíli mě chytil a přitáhl si mě k sobě a oplatil mi polibek. Bylo to tak magické. Nic neexistovalo. Jen my dva. Líbal mě dlouho a vášnivě. Měla jsem strach, že to necítí stejně, ale ten zmizel neznámo kam. Věděla jsem, že tohle chce stejně, jako já. Když jsme se odtrhli, zvednul mě do vzduchu a nesl do jeho pokoje. Smála jsem se. U něj mě položil na postel a lehnul si vedle mě. Chytil mě za ruku a lehnul si vedle mě. Dal mi pusu na čelo a díval se na mě. Nic nedělal. Jen se díval. Po chvíli se mi začalo chtít spát a víčka mi padala. Poslední, co jsem slyšela, bylo.
Tywall: Sladké sny, princezno moje...
A usnula jsem...


Ahooooooj. Prosím, omluvte mou neaktivitu. Byla jsem nemocná a máme toho hodně ve škole, protože chtějí učitelé nasbírat známky, než nás taky zavřou :D. Snad to všichni chápete. Nevím, kdy vyjde další kapitola, ale snad brzy.
Mám vás ráda.
Tak ahoj příště...













VikisekCZ