Prokletí Luny [DOKONČENO, PROBÍHÁ KOREKCE]

🌙21🌙

Druhý den ráno jsem se vzbudila brzy. Byla jsem bezradná. Jakmile znovu spatříš svůj život, spatříš i sebe... Nedávalo mi to smysl. jaký život? Co to je? Jsem už z toho všeho unavená. Někdo vešel do pokoje. Těžké kroky mi prozradily, že je to Tywall. Pohladil mě ve vlasech. Otočila jsem se čelem k němu.
Tywall: Co tě trápí, Sorin?
Sorin: To, co mi odpověděla Luna. Nerozumím tomu.
Tywall se na mě zvědavě podíval.
Tywall: Třeba tomu porozumím, řekneš mi přesné znění, prosím? 
Kývla jsem.
Sorin: První - Ty, Sorin, jsi někdo výjimečný. Jsi mocná, velmi mocná osoba. Ale jestli chceš znát, co jsi za stvoření, musíš zapátrat v minulosti. Něco bylo zatajeno, něco změněno. Odpověď hledej u zdroje tvé vlídnosti. Zapátrej v místě, kde největší tajemství schovaná jsou. Ponoř se do nich a nalezni tu jednu věc, co ti odpověď dá. 

Tywall se zamyslel. Po chvíli se na mě podíval.
Tywall: Zdroj vlídnosti, minulost... Co tvoje babička? Vychovala tě a víme taky jednu věc o ní. Zatajila ti něco důležitého.
Nedočkavě jsem se na něj podívala. Konečně na něco přicházíme.
Sorin: A co? Co mi zatajila?
Tywall se na mě opatrně podíval.
Tywall: Zmínila se někdy o tvém dědečkovi?
Zakroutila se hlavou.
Sorin: Nikdy jsem se na to neměla ptát. Jednou jsem se zeptala a jediné, co vím, je, že byl laskavý.
Tywall: No... Tak by ses asi měla připravit teď na to, co ti řeknu.
Podíval se mi do očí. Na chvíli bylo ticho. Pak se nadechl a řekl něco, co mě absolutně šokovalo.
Tywall: Tvůj dědeček pocházel odsud. Byl Navian.
Sorin: To... To není možné...
Vystřelila jsem z postele a začala přecházet sem a tam.
Sorin: Není to možné. Vždyť...
Pak jsem si to najednou uvědomila. Byla tady. Na slavnostech. Co když tu ale byla déle? Co když se tu zamilovala...
Sorin: Je to možné... Tohle je špatné. Velmi špatné. Vždyť jsem nějaký kříženec nebo něco. Co když někomu ublížím? Co když jsem monstrum?
Rozplakala jsem se. Tywall šel ke mně a obejmul mě.
Tywall: Ty nejsi monstrum. Zvládneš to. Bude to dobrý. Uvidíš.
Nebyla jsem si ničím jistá. Všechno se zamotalo. Co se všechno může ještě pokazit?...

Leny
Bylo načase se svěřit. Už jsem to nemohla dusit v sobě. Ostatní vyráběli nějaké zbraně a sháněli klec s velkým napětím, protože ta udrží magii na uzdě. Zavolala jsem holky. 
Leny: Musím vám něco říct.
Wixy: Co? 
Srdce mi divoce bušilo. Potily se mi ruce. Ale už nesmím couvnout.
Leny: Já... Mám tajemství takové... A... Už ho musím říct.
Hannah: Jsme tu pro tebe. 
Rozbrečela jsem se.
Wixy: Ach Leny.
Objaly mě. Mezi vzlyky jsem to vyslovila. Moji nejhorší noční můru.
Leny: Já... Jsem zamilovaná...
Hannah: A do koho??? Známe ho?
Wixy: Je krásný? Chytrý?
Na sucho jsem polkla.
Leny: To je právě to... 
Wixy: Takže je to grázl!
Hannah: Wixy, nech ji mluvit.
Usmála jsem se na ni, ale hned mi úsměv zmizel.
Leny: On... Ten pan záhadný totiž... Není kluk...
Jakmile jsem to řekla odtrhla jsem se od nich. Určitě jsem se jim znechutila. Místo toho mě však objaly ještě pevněji.
Wixy: Chápu to. Je to v pořádku.
Leny: Není... Ona je... Sorin...
Hannah: Co???
Složila jsem se na zem. Všechno vyplavalo na povrch. Všechna ta bolest, posměšky od Merse... Zakřičela jsem. Mám toho dost! Wixy mě zvedla a položila na postel.
Wixy: Je to v pořádku. Vážně.
Podívala jsem se na ni.
Wixy: Sorin to pochopí a i když ji nebudeš mít, tak se aspoň od ní odtrhneš, když od ní uslyšíš, že tě má stále ráda, ale ne. A pak si najdeš tu svoji vysněnou a bude to.
Usmála jsem se. Hannah se zasmála.
Hannah: A ty ses tak bála. Jsme kamarádky na život a na smrt. Nikdy bychom tě nezavrhly.
Leny: Jste nejlepší. Děkuju.
Wixy: Asi donesu zmrzlinu.
Zasmály jsme se společně. Zmrzlina je nejlepší lék na zlomené srdce. Wixy odešla do kuchyně požádat o krabičku zmrzliny a já se zatím s Hannah převlékla. Samozřejmě odděleně. Po chvíli se Wixy vrátila i se slíbenou zmrzlinou. Sedly jsme si na postel, zaply televizi a společně jedlý zmrzlinu. Samozřejmě, musely jsme si dát něco, u čeho se brečí. Takže Titanic. Celé odpoledne jsem proseděly, projedly a probrečely. Konečně jsem se cítila sama sebou...

Sorin
S Tywallem jsem strávila zbytek dne. Snažil se mě rozveselit a opravdu se mu to povedlo. Společně jsme se smáli, jen tak ze srandy provokovali, používali na sebe magii... Všechno. Bylo to úžasné. Po tak dlouhé době jsem byla sama sebou. S ním. Jeho úsměv byl tak nádherný. Ty růžové rty roztáhnuté od ucha k uchu, ty jeho roztomilé a malinko děsivé špičáky, ty nádherné šedostříbrné oči, vlnící se vlasy... Byla jsem uchvácená. Krásnějšího kluka jsem nikdy neviděla. Po chvíli blbnutí jsme se jen posadili a mluvili.
Tywall: Moje matka byla Luňanka a otec člověk. Oba byli velmi hodní. Ona otce unesla, ale zanedlouho mu propadla a společně měli nás. Nic jim nechybělo. Líbili by se ti.
Pokývala jsem hlavou.
Sorin: Já svého otce neznám. Jsem jedináček, moje matka je pořád namol, nebo s někým v posteli a nebo v práci. V podstatě se o mě stará jen babička.
Tywall: To je mi líto.
Usmála jsem se.
Sorin: Zvykla jsme si. Babička je úžasná.
Tywall se zahleděl někam do dálky.
Sorin: Co je?
Tywall: Vzpomínám... Víš... Měl jsem brášku. Když mi bylo pět, tedy... Padesát pro vás. Byl úžasný, ale byl člověk. Narodil se s genetickou vadou a po pár letech zemřel. Byl to andílek.
Ukápla mu slza.
Tywall: Vždycky jsem si přál se s ním vyměnit. Byl by o tolik lepší v životě, než já.
Rozbrečel se. Hned jsem ho obejmula a nechala ho brečet mi na rameno. Chudák ten kluk. Určitě si to nezasloužil.
Sorin: Je mi to moc líto. Ale myslím, že s tebou musím nesouhlasit.
Tywall se na mě podíval uslzenýma očima. Pohladila jsem ho po tváři.
Sorin: Nebyl by lepší, než ty. A kdyby nebylo tebe, nikdy bych tě nepoznala a třeba bych zemřela kvůli magii.
Tywall se usmál a opět se schoval do mého objetí. Společně s ním jsem se položila na jeho postel. Objímal mě a dýchal mi na hrudník. Po chvíli jsem si všimla, že spí. Usmála jsem se a políbila ho do vlasů. Pak jsem se i já vydala do říše snů...