Prokletí Luny [DOKONČENO, PROBÍHÁ KOREKCE]

🌙58🌙

   Nehybně jsem se dívala na místo, kde před chvílí stále ležel Tywall. Nemohla jsem tomu uvěřit. Můj tep se zpomalil a skoro jsem nedýchala. Až po chvíli prázdnotu v srdci nahradila nesnesitelná bolest. Celý hrudník se mi sevřel žalem. Cítila jsem, jak se mi svírá krk. V uších mi hučela krev. Už jsem to v sobě nemohla držet. Hystericky jsem zaječela. Všechno, co se kdy stalo, se nahromadilo a proudilo ven. Ječela jsem opakovaně. Slzy mi smáčely celou tvář. Rukama jsem bušila do země. ,,NEEE!!!" zakřičela jsem. ,,TYWALLE!!!". Nedokázala jsem tu bolest snést. Neustále jsem nahlas vzlykala, brečela a volala ho.
   Se vztekem jsem se postavila a podívala se do nebe. ,, Proč, Luno!!! Proč jsi mi ho vzala!!! Zachránil mě!!!" křičela jsem. Avšak žádné odpovědi se mi nedostalo. Vlasy a žíly mi zezlátly a oči se rozzářily jako ještě nikdy. ,, ZACHRÁNIL!!! Přestaň být zbabělá a pojď mi říct do očí, že si to zasloužil! Ukaž se!!!". K mému udivení se opravdu ukázala. Podívala se na mě obezřetně a pravila: ,,Sorin, tak zněla pravidla. Je mi líto, ale musela jsem ho potrestat.". Rozzuřeně jsem se k ní rozeběhla a vrazila jí do obličeje. Avšak má ruka prošla skrz ni. ,,Jsi tak zbabělá, že ani v hmotné podobě nesestoupíš?? Tywall mě zachránil a ty jsi mu nespravedlivě vzala život! Okamžitě mu ho vrať!!!" zaječela jsem. Avšak Luna zakývala hlavou. ,,Je mi to tak líto, Sorin, ale nemohu. Omlouvám se." a zmizela...
   Poraženě jsem spadla na zem a naplno se rozbrečela. Nikdo ani nemukl. Všichni jen zdrceně truchlili se mnou. Už nikdy se neusměju. Už nikdy nebudu šťastná... Už nikdy nebudu milovat.....

Luna
   Bylo mi jí tak líto. Mohla jsem jen bezmocně sledovat její nářek. To, že křičela na Lunu, bylo naprosto ohromující. Nikdo by si to za normálních okolností nedovolil, ale tohle byla výjimka. Sorin měla pravdu. Tywallova oběť měla být odměněna, ne potrestána. Po tváři mi steklo několik horkých slz. Ihned jsem je setřela. Ne... Na truchlení bude čas, já teď musím pomoct Sorin.
   Chytila jsem Leny za rameno. ,,Leny, ubytujete se tu na chvíli? Bude vás potřebovat, až pojede zpět tam k vám" řekla jsem. Leny se zachmuřila. ,,Nebude chtít odejít. Udělá všechno, aby tu zůstala. Tohle je to jediné, co jí po Tywallovi zbylo." snažila se mě přesvědčit. Avšak já jsem věděla, co musí Sorin udělat. ,,Leny, tady nezůstane. Bude ji to moc bolet. Bude muset zapomenout...". Nasucho jsem polkla. Mně samotné se o Tywallově smrti nemluvilo dobře. Nechápu, jak to mohl vydržet padesát let... Leny po chvíli přemýšlení kývla. ,,Fajn, uděláme to tak. Ale nemáme peníze..." řekla smutně. Rozhlédla jsem se.
   Začali sem přicházet davy lidí a sledovali tu spoušť, včetně brečící Sorin schoulené na zemi tisknouc k sobě Tywallovo pírko. Mezi prvními, co se sem nahrnuli, byl Hulam. Hned jsem ho vytáhla mimo lidi. ,,Hulame, potřebuju malou laskavost.". Hlavou jsem kývla k Sorin, ke které se hrnula její třída a objímala ji. ,,Potřebuju je někde ubytovat do doby, než bude Sorin připravená a odejdou." vysvětlila jsem. Hulam kývl a pousmál se. ,,Neměj strach, Luno. Postarám se o ně." pronesl a šel za nimi. Já mezitím odháněla davy a zodpovídala otázky. Všichni se ptali: ,,Co se stalo?", ,,Proč Sorin pláče?", ,,Kde je Tywall a Uren?". Bylo to hrozné.
   Když se mi je konečně podařilo odehnat, přišla jsem k Sorin. Pohladila jsem ji po rameni a řekla jsem: ,,Pojď domů, Sorin. Musíš se vyspat.". Podívala se na mě žalostně. Měla úplně červené oči a tváře, viditelné žíly pod očima a slepené řasy. Neváhala jsem a obejmula ji. Vzlykala mi do ramene, ale už jí netekly slzy. Pomalu jsem se s ní zvedla a společně jsme šly domů. Tam se okamžitě rozkřiklo, co se stalo. Všichni byli otřesení jak faktem, že je Tywall mrtvý, tak důvodem, proč se tak stalo. Sorin okamžitě zalezla do jeho pokoje. Pootevřela jsem dveře a raději ji zkontrolovala.
   Seděla na postele, svírala v náručí Tywallovo oblečení a peřinu. Přišla jsem k ní a posadila se hned vedle. Podívala se na mě. Její ústa začala lehce cukat a v očích se jí nahromadily slzy. Věděla jsem, co přijde. Okamžitě jsem ji objala a ona se hned na to rozbrečela. I mně začaly pomalu téct slzy. Dnešek si všichni budeme pamatovat, jako nejhorší den v životě...

Sorin
   Luna se mě snažila utěšit, ale nic nemohlo spravit mé srdce rozdrcené na prach. Pořád jsem to viděla. Jak se pomalu rozplynul. Ty jeho oči... Pouhá vteřinová vzpomínka mi způsobovala palčivou bolest na hrudi. Z mých úst vycházely hlasité vzlyky. Luna mě pořád hladila po zádech a opakovala: ,,Bude to dobré.". Avšak i ona sama tomu nevěřila. Cítila jsem její slzy na mých zádech.
   Tiskly jsme se k sobě a snažily se uklidnit jedna druhou, ale nešlo to. Snad tahle bolest nebude věčná...

   Otevřela jsem své slepené oči. Já jsem usnula? Otočila jsem hlavou na stranu a všimla si spící Luny vedle mě. Pomalu jsem vstala a šla k zrdcadlu. Podívala jsem se na sebe.
   Fialové kruhy pod očima, červené žíly v očích, smutný výraz, bledá pleť a rozcuchané mastné vlasy. Povzdechla jsem si a šla ven. Cítila jsem na sobě několik párů očí sledujících každý můj krok. Pár lidí se na mě dívalo soucitně, ale ignorovala jsem to. Jen mě to popuzovalo, protože oni nemůžou vědět, jaká bolest to je.
   Přišla jsem do jídelny a podívala se, co tu bylo. Hlad ne okamžitě přešel, když jsem se podívala na jídlo. A tak jsem se otočila a vydala se nazpět. Když jsem vešla do pokoje, Luna už byla vzhůru. Akorát stlala postel. Když mě viděla, bylo vidět, že se lehce lekla.
   Peřinu hned položila zpět na její místo. ,,Sorin... Půjdeš si lehnout?" zeptala se ustaraně. Kývla jsem na souhlas. Uvolnila mi cestu a já hned zalezla pod pokrývku. Luna mě pohladila po rameni a odešla. Já se jen dívala do prázdna. Bude to někdy vůbec zase dobré? Co vlastně bude dál? Co budu dělat? Bez Tywalla.... Se cítím jako nikdo... Je to jako tápat ve tmě beze světla. Neslyšet, nevidět y necítít a jen chodit dál do neznáma. Nikdy nic nenajít a pak, na konci, nechat temnotu mě pohltit...

Miluju tě, Tywalle... Nikdy nezapomenu...

Ahoj, tady je nová kapitola, snad se vám líbí. Píšu ji různě o přestávkách, tak snad to dává smysl. Pomalu, ale jistě, se blížíme ke konci. Předem děkuji moc za vaši podporu❤️
Další vyjde možná o víkendu.
Tak ahoj u další...

VikisekCZ