Prokletí Luny [DOKONČENO, PROBÍHÁ KOREKCE]

🌙59🌙

   Dny ubíhaly a bolest se jen stupňovala. Kamkoliv jsem se podívala, viděla jsem ho. Kdykoliv jsem se nadechla, cítila jsem jeho vůni. Cokoliv jsem dělala, vzpomínala jsem jen na něj. Slzy mi už samovolně tekly z očí, ale bylo jich málo.
   Celý den jsem jej seděla v posteli a dívala se někam do prázdna. Nejedla jsem, jen jsem něco málo pila. Celý svět mi najednou připadal tak monotónní...
   Někdo otevřel dveře, ale neotočila jsem se. Až si člověk sedl vedle mě, podívala jsem se, kdo to je. Luna. Otočila jsem se zase zpět. Nastalo hrobové ticho. Přerušil ho až Lunin hlas. ,,Sorin, musíš něco jíst." řekla ustaraně. Ani jsem nehnula brvou. ,,Musíš být silná už kvůli němu. Přál by si to." snažila se dál. Otočila jsem se na ni s chladným pohledem. ,,Nevíš, co by si přál. Nemůžeš se ho zeptat." odsekla jsem jí a otočila se zpět dopředu. Luna se však nechtěla vzdát tak snadno. Přímo přede mě položila jídlo. ,,Aspoň to zkus.". Byly to jahody, mé oblíbené ovoce.
   Po chvíli váhání jsem natáhla ruku a vzala si jednu. Pomalu jsem ji vložila do úst, rozkousala a spolkla. Avšak hned jsem poznala, že to byl špatný nápad. Okamžitě jsem se rozeběhla ke koupelně a jahodu jsem vyzvracela.
   Jakmile to přešlo, sedla jsem si na zem a začala brečet. Kouzlem jsem si vyčistila pusu. Nedokázala jsem vstát. Ucítila jsem ruce pomáhající mi vstát. Samozřejmě, že to byla Luna. Dotáhla mě na postel a položila mě. To už jsem brečela naplno.
   ,,Je to tak nefér." vzlykala jsem. Přitulila jsem se k peřině a podívala se na stolek, kde leželo pírko, co mi Tywall daroval, těsně předtím, než... Hrudí mi projela bolest a vztek mi pomalu naplňoval srdce. ,,Zachránil mě. Obětoval se pro mě, abych mohla žít. Tak proč ho Luna zabila?" ptala jsem celkem nahlas. Luna nic neřekla. Až po chvíli si přisedla a pohladila mě po zádech.
   ,,Já nevím, Sorin. Nevidím Luně do hlavy." řekla bezmocně. Plakala jsem víc a víc... Opět jsem cítila tu bolest svírající mé srdce, trhajíc ho na milion kousků. ,,Není to fér! Zachránil mě! Jeho smrt byla nespravedlivá!" zakřičela jsem a dál jsem brečela. Luna se najednou prudce narovnala. ,,Máš pravdu... Sorin, mám nápad. Počkej tu a dej mi minutu.".
   V rychlosti se zvedla a šla svižným krokem ke dveřím. Pak se na mě ještě otočila a dodala: ,,Nebo radši pět... Prostě tu budu nejdřív, co to půjde.". Vyšla ven a zabouchla dveře. Bezradně jsem si lehla a nechala proudit své emoce.
   I Luna mě tu nechala. Neexistuje žádná naděje, jen jsem jí na obtíž...

Luna
   To, co řekla Sorin, mě trklo. Co když měla pravdu?...
   Utíkala jsem do knihovny. Doslova jsem do ní vrazila a hned začala kouzlit. Srdce Navie, kletba Luňanů, smrt Luňanů... Bylo toho hodně.
   Co nejrychleji jsem procházela všechny knihy, co jsem o tom našla. Listovala jsem tisícem stránek, ale pořád nic. Co když se pletu?
   Pak jsem si všimla zvláštní knihy. Na první pohled normální, ale od ostatních, co jsem četla, se lišila. Nebyla to nějak obsáhlá bichle nebo tak něco. Vypadala jen... Lidsky a ne jako kniha, co by nám dala Luna, nebo co by tu byla vytvořena.
   Opatrně jsem ji vzala do ruky a otevřela ji. Písmo bylo ručně psané a velmi úhledné. Začala jsem číst. Byla tu snad tuna informací o kletbě, o Srdci a o Luně. Avšak posledních pár stránek bylo pro mě nejpodstatnější. Nespravedlivá smrt Luňanů. Co nejrychleji jsem začala projíždět text. Byl tu i záznam o mé smrti. Kdo tuhle knihu napsal?? V tu jsem něco uviděla. Nadpis zněl: "V jakých případech je Luňan nevinný a následně Lunou nespravedlivě popravený?". Srdce mi vynechalo úder. Mám naději! Přesunula jsem svůj zrak na text pod nadpisem a pomalu jsem četla:
   ,,Je nám známo, že Luna proklela Luňany tak, že pokud někoho zabijí, nebo člověku ublíží a ten na následky zemře, svit Luny je usmaží zaživa. Ale co když tam jsou nějaké okolnosti?...
   Luna nikdy nezmínila nic o žádném prominutí či zmírnění trestu kvůli důvodům, proč to Luňan udělal. Proto si lidé mysleli, že prostě okolnosti jsou vedlejší a nezáleží na nich. Avšak my už dnes, díky smrti Luny pozemské, víme, že jakési okolnosti dovolují Luňanovi dostat druhou šanci. Možná si teď pokládate otázku: ,,Tohle přeci není náš případ. Luna pozemská nikoho nezabila, nýbrž byla zabita...". Ano, a já to dávám jako příklad.
   Luna pozemská byla z nespravedlivých důvodu zabita a její duše se díky tomu uchovala v Srdci Navie. Skrytém krystalovém útvaru ukrytém někde v horách na konci pustiny. Tato duše může být oživena, i když je to velmi složité a zatím se to nikomu nepovedlo. I přes to je naděje pro tyto duše. A teď k těm okolnostem...
   Jelikož nebylo ani moc Luňanů, všechny okolnosti zmírňující trest neznáme. Avšak jednu výjimku jsem sám zjistil.
   Vzpomínám si na to čistě a jasně. Luna tehdy sestoupila na zem jen za mnou. Dost jsem se o toto téma zajímal a opakovaně jsem se Lunu snažil vyvolat, až nakonec skutečně vyslyšela mé prosby.
   Okamžitě jsem poklekl a uctivě ji pozdravil. Luna mě však vlídně chytila za rameno a naznačila mi, že mám vstát. Podívala se na mě svým pohledem plným moudrosti a pravila: ,,Čehož si žádáš můj milý?" zeptala se přívětivě. Pokorně jsem sklonil zrak a začal jsem mluvit. ,,Luno, všemocná a vševědoucí Luno. Moc dobře znáš nás všechny a víš, o co se zajímám. Povězte, vaše veličenstvo, existují okolnosti zmírňující trest Luňanů?" řekl jsem.
   Můj hlas se malinko klepal a v uších mi bušilo srdce. Luna se na chvíli zamyslela. Pak se pousmála. ,,Tvá otázka nechť je zodpovězena. Ano. Existují okolností zmírňující trest Luňana za zabití člověka. Toto zmírnění je však omezeno jen na nesmrtelnost duše. Ta bude dál přežívat v Srdci Navie, odkud ji může vysvobodit člověk jen s určitými předpoklady." odpověděla mi upřímně.
   Já jsem i tak pořád dychtil po tom znát jaké okolnosti to jsou. Zeptal jsem se jí tedy velmi opatrně. Ona se malinko zachmuřila, ale nakonec mi prozradila to, co jsem tak toužil vědět. ,, Zabít člověka pro ochranu druhého je jedna z okolností, při které se duše stává nesmrtelnou..." pravila. Konečně. Ta euforie, ten pocit konečného dosažení pravdy...
   Chtěl jsem jí poděkovat, nebo jí cokoliv říct, ale neměl jsem už možnost. Zmizela. A tak jsem svůj dík pronesl do vzduchu...

   Kniha mi vypadla z rukou. Sorin měla pravdu!!!
Ještě není nic ztraceno, musím za ní! Musím jí to říct! A tak jsem se sprintem rozeběhla k Tywallově pokoji...

Hello😅 ehm... I guess, že jsem asi spravila náladu několika z vás😅. Protože je naděje!!! Tak doufejme, že se to Sorin podaří. Protože pokud ne...
No, další kapitola vyjde možná zítra nebo v průběhu víkendu, ještě uvidím podle času, který budu mít.
Chtěla bych vám moc poděkovat za ohlasy u minulé kapitoly, doufám, že to tak bude i nadále ❤️🥰.
Tak ahoj u další....

VikisekCZ