Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Chyběl jsem ti, andílku?"
Musel jsem silně sevřít pravou ruku v pěst, abych udržel své tělo v klidu. Slyšel jsem Jimina, který stál po mém boku, jak udiveně zašeptal jeho jméno, kdyby sotva věřil tomu, že před námi opravdu stojí on.
Kéž by nestal, doufal jsem, že se již nebudu muset střetnout s jeho tváří. Tvory se k němu začaly ihned přibližovat, aby ho vzaly dovnitř do budovy, jelikož silně krvácel.
Jeho postoj nebyl vůbec sebevědomý a jistě se dostal do styku s obyčejným člověkem, jinak by se dokázal vyléčit.
,,Všichni vypadněte." řeknu
Tvory se ihned zastavily, Jimin sebou vedle mě trhnul, jelikož jsem promnul vskutku hlasitě a nechtěně ho tím vyděsil.
Poslechli mě, všichni pomalu začali opouštět areál, i tvory, který hlídají bránu, kterou nejdříve zavřely, ale taky se mi ztratily z dohledu.
Kromě hybrida vedle mě, kterého bych o tom ani nepřesvědčil.
Upřeně jsem se zadíval na chlapce s černými vlasy, který si usilovně přidržoval ránu na boku, jeho bílé tričko bylo celé od krve, ale já i přes to zatnul čelist a snažil se nesoustředit na ten obrovský chaos, který jsem momentálně pociťoval.
,,Odejdi." řeknu
Dokázal jsem udržet svůj hlas vážný, nedal jsem najevo třes či emoce všeobecně. Jimin se rázem pohnul, v úmyslu za ním utéct a pravděpodobně mu pomoct, ale já ihned nastavil svou ruku, držící tak jeho tělo na místě a periferně vnímal, jak se na mě podíval, ale já ho stále nepouštěl.
,,Potřebuju tvou pomoc, dlužíš mi to." odpoví
Svraštil jsem obočí, postupně jsem začínal cítit hněv. Před rokem jsem mu pomohl, vzdal jsem se svého snu být uznaným vědcem, abychom ho osvobodil a on mě místo vděku opustil.
A teď se z ničeho nic vrátil, pouze kvůli tomu, abychom ho vyléčili a on pak mohl zase vypadnout do hajzlu.
,,Já ti nic nedlužím."
Vidět ho před sebou a mluvit s ním bylo pro mně neskutečně těžké. Měsíce jsem myslel na to, co bych udělal či mu řekl, kdybych se s ním opět potkal, ale když se to náhle uskutečnilo, tak jsem měl v hlavě prázdno.
Zasmál se, ukázal nám svoje bílý tesáky a zaklonil svou hlavu dozadu, olizující přitom svůj pravý koutek, kde měl svou krev.
,,Ne? Kolikrát jsem vyléčil tebe, hm?"
Rozčiloval mě takovým způsobem, že to bylo až k zbláznění. Měl jsem takovou chuť na něho řvát a poslat ho do prdele, že mě to vnitřně až ubíjelo.
,,Ale už zapomínáš na to, že ty jsi byl ten, který mi kurva rozkousal kůži do krve, jinak by jsi mě léčit nemusel." řeknu
Zvyšoval jsem hlasitost, tělo jsem měl v jednom ohni a naštvaně jsem se mu díval do očí. Z ničeho nic se zatvářil ublíženě, kdybych byl já ten špatný a on ten, který potřebuje lítost.
Potichu sykl bolestí a silněji zmáčkl ránu, která musela být dost hluboká.
,,Co ten slovník, andílku? Nemluv sprostě, nesluší ti to a hlavně se mi to nelíbí."
Mluvil tak klidně, kdyby mě snad měl zajímat jeho názor, nelíbivost v mém vyjadřování. Ovšem, tenkrát jsem dělal vše proto, abych mu vyhověl, ale tenhle pocit je již dávno pryč.
,,Je mi kurva u prdele, co se ti nelíbí a už vypadni, nikdo tě tady nechce." řeknu
Jimin nespokojeně zavrněl, otravně fňukl, ale absolutně jsem mu nevěnoval pozornost a stále propaloval pohledem černovláska, který zakymácel lehce dozadu.
Vlasy mu padaly do obličeje, který měl stejně dlouhý, ale z boku podholený a kůži měl mnohem bledší než si pamatuji, ale jinak se nezměnil.
Již se neusmíval, obličej měl klidný a černý oči se mu leskly.
,,Pokud odejdu, tak chcípnu a oba moc dobře víme, že by jsi vnitřně umřel taky." odpoví
Sotva jsem ho slyšel, mluvil mnohem potichu, avšak stále takovým podtónem, kdyby byl svými slovy naprosto jistý.
Sarkasticky jsem se zasmál, byl tak hrdý a sebevědomý, myslící si, že by mě to snad trápilo, ale to se šeredně plete.
,,Prosím tě Jungkookie, nebuď tak naivní, byl bych přímo nadšený."
Doslova mě pálil jazyk, když jsem po takové době vyslovil jeho jméno. Mykl jsem se svým obočím, nuceně jsem se na něho usmál a ani na vteřinu jsem se neodhodlal k tomu, abych svých slov litoval.
Ani při pohledu na jeho výraz, který byl zdrcený, tak zarmoucený až mě to jistým způsobem těšilo.
Neustoupil jsem, již jsem neměl potřebu.
On se náhle skácel k zemi, definitivně přestal držet ránu, což ani předtím neměl moc velký smysl, jelikož krvácení nedokázal zastavit.
,,Kookie!"
Jimin se mi vysmekl a utekl k černovláskovi, který ležel na zemi a sotva se držel při smyslech. Já se však ani nehnul, nepomohl jsem mu.
Z ničeho nic kolem mě prošel tvor, přibližující se k Jungkookovi a Jiminovi, v úmyslu pomoct zraněnému.
,,Řekl jsem snad jasně, že máte odejít." zavrčím
Na moment se zastavil, podíval se na mě, odrážející omluvu, ale poté se opět rozešel a chystal se zvednout černovláska ze země.
,,A já jsem mu dal jasný rozkaz, aby mu pomohl."
Otočil jsem se za hlasem a střetl tak blonďáka, který se objevil venku. Znovu jsem sevřel pravou ruku v pěst, jazykem jsem se zevnitř otřel o kůži, v místě předních, dolních zubů a nasraně jsem se podíval na Yoongi, který spokojeně sledoval tvora a svého přítele, jak vedli Jungkooka k němu do ošetřovny.
,,Můžeš mi vysvětlit, co kurva děláš?"
Nemá právo dávat rozkazy místo mě, není na té pozici, aby o něčem rozhodoval. Už se chtěl otočit, aby je následoval dovnitř, ale po mých slovech se opět podíval na mě.
,,A můžeš vysvětlit ty mně, odkdy se z tebe stala odporná bestie?"
-
Zdravím sluníčka 🖤
Jenom tak pro info - Jungkook umí léčit, to víme již dávno, ale vždy dokázal vyléčit rány, který způsoboval on někomu či právě rány od jiných tvorů. Pokud jemu (či třeba Yoongimu) ublíží zbraní obyčejný člověk, tak to nedokáže.
Měla jsem to takhle vymyšlený, každý tvor má ojedinělý toxin v těle, takže 'toxiny proti toxinům' umějí bojovat, ale prostý člověk žádný nemá, tím pádem toxiny od tvorů nemají co porazit (proti čemu bojovat defacto)
Každopádně Jungkookie je zpět a Taehyung... se teď chová s prominutím jako totální kokot, takže to bude s ním trochu náročnější. Popravdě mě dosti udivuje, že jste tolik zdrcený jeho nynějším chováním, přeci jenom u Jungkooka to milujete, ale chápu, že starý Taehyung byl o dost lepší, no uvidíme, zda se ještě ukáže
