Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jungkook / EOB
,,Být tebou, tak kurva rychle uhnu." zavrčím.
Město ovládla siréna, rozbíjel jsem každou vitrínu, převracel auta, shazoval k zemi semafory a pouliční lampy.
Do cesty mi vstoupil voják, patřící do armády WZ, který na mě mířil zbraní, ale jeho ruka se neskutečně klepala a prožíval ohromný strach. Byl to mladý kluk, bylo mu sotva dvacet a já se opravdu krotil, abych mu nezlomil vaz, i z toho důvodu jsem mu dal na výběr, buď ustoupí sám a nebo mu pomůžu já.
On se ovšem nepohnul, zbraň nazvedl výš, zhluboka dýchal a již chtěl zmáčknout spoušť, ale já ho pohotově chytl za pravou ruku a jedním pohybem mu ji zlomil.
Ozvalo se křupnutí a následně jeho řev, kterou jsem nevnímal a svíral jeho zlomenou ruku o to silněji.
,,Myslíš jsi, že tě bude po smrti každý obdivovat, že jsi byl tak statečný a chtěl zachránit ten zkurvený svět tím, že jsi vstoupl do cesty EOB?" optám se.
Tekly mu slzy, ale svoje rty tiskl pevně k sobě, aby nevydal již žádnou bolestnou odezvu. Uvnitř však křičel neustále, modlil se k Bohu a myslel na svou matku, která ho zavrhla jistě už po narození a jediné, po čem toužil, byl její obdiv, který však u ní nezíská ani poté, co chcípne.
,,Věř mi, že to bude každému u prdele, ale jestli chceš být doopravdy tak naivní, tak ti slíbím, že já na tebe budu myslet."
Druhou rukou jsem ho surově sevřel za bradu a vytočil jeho hlavu do strany, rychle a silně, až mu rupl krční obratel a v sekundě se skácel k zemi.
Chvilku jsem sledoval jeho bezvládné tělo na špinavém chodníku, ale poté jsem ho překročil a pokračoval dál v cestě.
Vědomě jsem si zarýval svoje drápy do dlaní a prokousával svůj spodní ret se svými špičáky až do krve, ale měl jsem pocit, že mi praskají žíly a na hrudi mi to píchalo nepopsatelným způsobem.
Náhle jsem se zastavil, přímo uprostřed silnice a rozhlédl se po městě. Všude byly odpadky, vzduchem se nesl smog a silný pach kovů, smíchaný kdyby se železem.
Nepřetržitě se ozývala siréna, vysoké budovy měly rozbitá okna a po lidech ani stopy.
Miloval jsem tu vůni letních dnů, vždycky jsem se vyplížil z domů a utíkal k malému stánku pro vanilkovou zmrzlinu.
,,Ne."
V hlavě se mi objevil jeho hlas, jak mi vyprávěl jednoho dne historku z dob, kdy byl ještě malý. Bolest na hrudi se zvětšovala, nebyl jsem schopný se nadechnout a zesílil jsem stisk svých rukou, abych svoje drápy do sebe zabodnul hlouběji.
Mě jsi pohltil jiným způsobem, Jungkookie.
Před sebou jsem viděl kovový dveře, přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si vybavil to období, ty čtyři roky, kdy jsem byl zavřený v jedné podělané místnost. On se však objevil z ničeho nic, jeho srdce, které bilo vždy tak kurevsky hlasitě, zprvu to bylo tak otravné, ale časem jsem si ten zvuk zamiloval, stejně tak jako jeho vůni.
