Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Potřeboval jsem vypadnout, být aspoň trochu dál od všech, takže jsem se přesunul na střechu, kde jsem pobyl až do večera. Moje oči neustále zářily červenou barvou, bolest hlavy se stupňovala a byl jsem neskutečně vyčerpaný.
Kdybych se vrátil do STU, prožíval jsem to jisté, než jsem poznal andílka.
Třel jsem si svoje dlaně k sobě, pozoroval zapadající Slunce, které dnes zářilo kurevsky jasně a poté sklopil pohled na dvůr. Tvory, hlídající bránu, se vystřídaly, každý tvor byl v noci aktivní, řvaly, mumlaly a i z toho důvodu byla potřeba, aby stanici hlídali tací, kteří byli napůl i lidi.
Museli se ovládat a tím poskytnout bezpečí všem v areálu.
Jeden tvor se však postavil, hleděl dolů, kam jsem svůj pohled následně též zabodnul a postřehl tak pohyb. V sekundě jsem se zvedl, moje oči dvakrát problikly, tím jsem dal znamení strážci, aby dotyčnému nevěnoval pozornost.
Jeho vůni jsem cítil až sem.
Svou hlavu jsem hbitě dal do strany, tím se ozvalo křupnutí a svůj pohyb jsem provedl ještě jednou, na druhou stranu. Následně jsem seskočil dolů ze střechy, dopadl na trávu a pozoroval Taehyunga, který vstoupil do ošetřovny, kde ležel Jimin.
Pohotově jsem se za ním rozešel, nebylo mi zcela jasné z jakého důvodu má potřebu za ním chodit, opravdu jsem neměl nervy ho hlídat v tomhle stavu. Yoongi byl v tuhle chvíli na večeři s ostatními, byl u Jimina dennodenně a během dne se od něho vzdálil pouze třikrát, aby se mohl najíst.
Jakmile jsem otevřel dveře, abych mohl následovat andílka, tak jsem se zarazil, když jsem ho spatřil, jak si sám rozříznul svou dlaň se svými špičáky, sklánějící se nad koťátkem.
,,Jebe ti?"
Napnul se, ale ani se nepohnul, na rozdíl ode mě. V sekundě jsem k němu přistoupil a s větší silou ho odhodil do strany.
Zhluboka jsem vydechl a na moment zavřel oči, strčil jsem do něho příliš hrubě a bouchnul se do zdi, což mě zatraceně mrzelo. Nechtěně mu ubližuji, jelikož mi není zcela dobře, ale on se chová opravdu hloupě a zkouší mou trpělivost.
Pomalu jsem k němu došel, měl jsem v plánu ho chytnout za ruku a uzdravit mu ránu, ale on se mi okamžitě vysmeknul a potichu zavrčel.
Neřekl ani jedno slovo, zpříma se na mě zadíval, ale jeho pohled se mi absolutně nelíbil. Hleděl na mě s takovým odporem, až se mi stáhlo hrdlo a poté si ledabyle setřel svoje rty, kde měl až do této chvíle krev.
Obešel mě a vrátil se opět k Jiminovi. Na moment jsem zavřel oči, zhluboka dýchal, jelikož se v mém těle zvětšoval tlak a vzhledem k tomu, že mě ani neposlouchal, jsem byl více nervní a má agrese samovolně stupňovala.
