Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Moje špičáky vyjely ven, nebyl jsem schopný se nadechnout a beze slova jsem opustil kuchyň.
Měl jsem pocit, že mi praskají žíly, zatočila se mi hlava a byl jsem nucen se zastavit, jinak bych se skácel k zemi.
Celý dvůr se se mnou točil, frustrovaně jsem si vjel do svých vlasů a silně za ně zatáhl, v domnění, že by mi ta lehká bolest mohla pomoci, ani piču.
Vnímal jsem pohyby kolem sebe, tvory se vracely do svých pokojů, jelikož se již blížila noc. Cítil jsem Ji-Woo, hnědovláska se zastavila přede mě a já na ni ihned sklopil pohled, v touze ji ovšem sdělit, aby se ode mě vzdálila.
Hleděla na mě zarmouceně a já silně tiskl svoje zuby k sobě, až jsem si roztrhnul spodní ret kvůli svým špičákům.
,,Pan Kim bude v pořádku." vysloví.
Chtěla mě pravděpodobně potěšit, bylo ji více než jasné, proč jsem se k ní v kuchyni tolik přibližoval, nebyla hloupá, ale hovno o tom věděla.
Věřil jsem tomu, že si na mě andílek vzpomene, ale po měsíci to začíná být horší a horší, dal mi lásku, on byl jediný, který mě kdy miloval a teď, když mi ten pocit nedává, tak jsem zoufalý a kurevsky ztracený.
Ji-Woo nečekala na odpověď, stejně bych ji na to nic neřekl a ona již musela do svého pokoje, její oči zářily zelenou barvou a každou chvíli ztratí přehled o všem.
Opustila dvůr, zůstal jsem tu sám a chvilku přemýšlel, zda bych měl jít též dovnitř, ale v těle mi kolovala nenávist vůči sobě, která se stupňovala. Málem jsem udělal osudovou chybu, toužil jsem po fyzickém kontaktu, pouze kvůli tomu, aby má bolest odezněla a za to bych měl vinit jen sebe, nikoho jiného.
Hněv je ovšem něco, co jsem nikdy nezvládal, nikdy ne bez andílka a teď, když není po mém boku, tak nade mnou zvítězil.
V sekundě jsem se rozeběhl do budovy, prošel přes zadní část, postupoval po dlouhé chodbě a po chvilce se ocitl v pokoji, kde pobýval Taehyung. Ten již ztratil rozum, pokřikoval a bouchal do věcí, ale já k němu ihned přistoupil.
Vinit bych se měl sám, za to vše, co jsem způsobil, nejenom jemu, ale každému kolem. Kdyby nebyl tak naivní a nezamiloval se do mě, tak bych hnil v STU, ale on by svůj život mohl prožít v klidu jako vědec se svými přáteli. Já byl ovšem naivní též, zkurvený idiot, který se zamiloval do člověka a upnul se na něho bez sebemenšího problému.
Teď jsem ovšem chcípal vevnitř já, ne on.
,,Proč si nemůžeš vzpomenout?"
Po mém hlasu se uklidnil, zastavil se v pohybu a přestal řvát. Já byl ale vztekem bez sebe, málem jsem šáhnul na děvku, protože on mě nemiluje natolik, aby se ke mně vrátil.
Hluboko uvnitř jsem věděl, že se stahuji, že nedokážu přijmout vlastní chybu a raději budu nyní obviňovat jeho, protože je to snadnější a méně bolestivé.
Dával mi ovšem pocit, že jsem pro něho nebyl důležitý, jelikož neprokazuje ani známku snažení a zavrhnul mě.
Hrubě jsem ho sevřel pod krkem a s jeho hlavou bouchl do zdi, až potichu zakňučel.
,,Proč se kurva nemůžeš vrátit?"
Nepohnul se, nebránil se a nepřetržitě poslouchal můj hlas, který byl hlubší než kdy jindy a moje rudý oči ozářily jeho alabastrovou tvář. Nikdy jsem se nechtěl vzdávat, já byl jediný, který se o něho staral, byl jsem s ním neustále a věřil tomu, že jeho oči při pohledu na mě změknou a vysloví mé jméno se stejnou něhou jako kdysi, ale to se nestalo.
Pozoruji ho poslední měsíc neustále a zjistil jsem, že nejhorší na tom všem je to uvědomění, že beze mě vypadá spokojeněji, teď, když již defacto nejsem součástí jeho života.
Natlačil jsem ho ke zdi mnohem více a odebíral mu kyslík, kdyby mi to mělo pomoci se uklidnit, ten tlak na mé hrudi se ovšem zvětšoval.
,,Nejsou to ty ztracený vzpomínky, který mě bolí nejvíce." vyslovím.
Přimhouřil svoje fialový oči, jakmile jsem k němu přistoupil blíž a svou hlasitost jsem postupně snižoval, jelikož jsem již neměl sílu křičet.
,,Ale ten pohled, se kterým se na mě díváš, kdybych byl pro tebe nicka." zašeptám.
V minulosti jsem se mu svěřil, že nenávidím květiny, chtěl, abych mu slíbil, že až on tu jednou nebude, tak budu hledat dál a budu se snažit najít květinu, která se mu aspoň z poloviny vyrovná, ale já na jeho žádost nepřistoupil.
On byl jediný, který se na mě díval, kdybych byl jedinečný, ten pohled mi dával pocit, že jsem byl přeci jenom stvořen právem.
Cítil jsem sucho v ústech a výhled na jeho krásnou tvář se mi zamlžila. Byl jsem jako zkurvená troska, svíral jsem ho nepřetržitě pod krkem a ubližoval mu, kdyby snad mohl za to, jak se nyní cítím.
Náhle jsem se však rozbrečel, když nadzvedl svou ruku, kterou jemně položil na mou tvář. Nad jeho dotekem jsem se uvolnil, přestal ho svírat a vědomě se na jeho dlaň přitiskl mnohem více.
Plakal jsem nejenom kvůli pocitu viny, ale z důvodu, že jsem cítil jeho hebkou pokožku po tak dlouhé době. Věděl jsem, že není sám sebou, že si na tuhle chvilku ani nevzpomene, ale bylo mi to u hajzlu, jelikož jenom tímhle činem mi nevědomě potvrdil, že se ze mě nikdy nestane přelétavý motýl.
-
Zdravím sluníčka 🖤
dneska trochu kratší díl, ale chtěla jsem udělat menší posun.
Psaní mě zase více chytlo, sice to stále není žádná sláva, no snažím se a hlavně jsem po několika měsících zvažování rozhodla přerušit vysokou školu.
Někdo z vás ví, že jsem (již v minulém čase, crying) studovala na Karlově univerzitě filozofii a hungaristiku, před rokem jsem přešla na distanční výuku, abych mohla pracovat na plném úvazku, ale bohužel jsem svůj osobní život absolutně nestíhala, byla jsem jako chodící unavená troska a ačkoliv mi vlastně zbýval poslední rok, abych získala bakalářku, tak jsem se rozhodla studium přerušit a odpočinout si od toho stresu.
Nebudu tvrdit, že mě to jistým způsobem netrápí, ráda jsem se učila a čerpala nové poznatky, ale papíry nejsou vším a vysokou si mohu dodělat defacto kdykoliv, psychické rozpoložení je přeci jenom na prvním místě.
No, asi se půjdu v pátek buď opít do sraček nebo se zase potetovat, ještě nevím, ale jediné co vím, že ve psaní budu pokračovat, snad už i s větším klidem a nadšením.
