Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Zakloň hlavu lehce dozadu."
Pomalu jsem vyhověl jeho žádosti a více se opřel o opěrku. Posvítil na moje oči, ale i přes to ostré světlo jsem je nechával otevřený a ani nemrknul.
Po chvilce se pousmál a jedním pohybem bouchnul do koženého lehátku.
,,Dobře synu, děkuji." řekne.
Na moment jsem odvrátil pohled, ale během sekundy se zvedl. Byl to prý můj otec, který mě čas od času přijel navštívit a hlavně tedy vyšetřit.
Nepamatoval jsem si ho, mluvil ke mně vlídně, ale měl tendenci na mě sahat, poplácat po ramenou, když na mě mluvil, což se mi nelíbilo, ale nic jsem neřekl.
Viděl jsem totiž tu podobu, jeho vůně mi nebyla cizí, ale bylo to o to horší, jelikož ve mně kdyby chtěla vzbuzovat vzpomínky, který jsem nevypátral v mysli.
,,Vzpomenu si?" optám se.
Ten tlak ve mně se stupňoval. Sice by mi to mělo být jedno, ale Jungkook se mi již týden vyhýbá a já vím, že jsem mu ublížil, ale nemám zapotřebí mu nalhávat, že k němu něco cítím, když tomu tak není.
Postarší muž se posadil ke stolů, sundal si brýle a promnul si svoje oči.
,,Dlouhodobá paměť má strukturální, morfologický podklad, roste počet dendritů, ale ve stáří se vlivem toxinů jejich počet snižuje." promluví.
Procházel jsem po místnosti, osahával lahvičky s roztoky, abych se zaměstnal, protože jsem mu stejně hovno rozuměl.
,,Stárneš pomalu, paměť je zhoršována únavou, což u tvorů nehrozí. Problém je ten, že ty jsi tvor umělou cestou a o svoje vzpomínky jsi přišel ve chvíli, co jsi byl ještě člověkem." dodá.
Průhlednou lahvičku jsem na moment silněji sevřel v dlani, zaslechl jsem to nepatrné křupnutí, takže jsem ji ihned vrátil zpátky na své místo, abych ji nerozbil úplně. Zhluboka jsem vydechl a otočil se.
,,Takže kurva ne, stačí říct." ceknu.
Jungkook si plival do huby, každý den mluvil o tom, jak bude všechno jako dřív, když si vzpomenu a já mu nevědomě po těch měsících začal i věřit, přitom zcela zbytečně.
Muž se na mě zpříma zadíval a nepatrně se pousmál.
,,Netvrdím, že ne. Musíš však pochopit, že jsi zapomněl na období, kdy jsi byl ještě člověkem, ale stále si vedeš skvěle." vysloví.
Svraštil jsem obočí a udělal několik kroků blíže k němu.
,,Skvěle? Vždyť si do hajzlu nepamatuji ani na tebe." odpovím.
To, že si nemohu vzpomenout na své přátelé bych jakžtakž pochopil, ale nyní přede mnou sedí můj vlastní otec, který je v mých očích obyčejný člověk.
