Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Protimikrobiální činidlo, které se aplikuje na neživé předměty za účelem zničení mikroorganismů, mě udeřilo do nosu takovým způsobem, že se mi zamotala hlava.
Kdysi mi vůně dezinfekcí nevadila, ale nyní mi kdyby vystřelovala do mozku vzpomínky, na dlouhou chodbu a kovový dveře.
Odplivnul jsem si na chodbě a mykl se svou hlavou do strany, abych uklidnil sám sebe a opět dokázal nabrat neutrální výraz, který jsem se silou udržoval i ve chvíli, co jsem vstoupil do pokoje.
Sevřel jsem tričko, ve své pravé ruce, mnohem silněji, když jsem se střetl s jeho pohledem, který mě nutil vůči němu cítit ještě větší odpor.
Seděl na posteli a opíral se přitom o stěnu, nohy měl přikrytý dekou a olízl si svoje rty, též si ledabyle prohrábl svoje černý vlasy a tím mi více předvedl část, kterou měl vyholený.
,,Dobré ráno, andílku."
Měl jsem neskutečnou touhu, už jenom po téhle větě, ho poslat do háje, ale místo toho jsem silně zatnul čelist a černé tričko po něm doslova hodil.
Měl stále rychlý reflexi, takže látku ihned zachytil a přičichnul si k ní.
,,Oh, nevoní po tobě." řekne
Ten jeho zarmoucený hlas mě nutil více tlačit zuby k sobě a musel jsem na moment zavřít oči, jinak bych si rozdrtil sklovinu.
Jakmile jsem oči otevřel, tak jsem se střetl s jeho pronikavým pohledem, v očích mu blikla rudá barva a bez ostychu si začal sundávat své bílé, zakrvácené tričko.
Snažil jsem se silou udržovat vážný výraz, ale i přes to jsem si v jednu chvíli připadal jako poraženec, jelikož můj obličej se na vteřinu uvolnil při pohledu na jeho bledou pokožku.
Jeho rty se zformulovaly do úsměvu, věnoval mi ten svůj typický, nechutně arogantní a sebevědomý pohled, který na něm nenávidím.
Věděl jsem, že pokud přeruším oční kontakt, tak prohraji. Sevřel jsem pravou ruku v pěst a více se narovnal, intenzivněji pozorující jeho oči, zářící pobavením.
Nesklopil jsem pohled ani ve chvíli, co si oblečení přetáhnul přes hlavu a zahodil někam na postel.
,,Těší mě, že tě stále vzrušuji, andílku." zašeptá
Mluvil hlubším hlasem, v uších mi vytvořil kdyby chvění a hlavou se opřel více o stěnu, zviditelňující tím svůj ohryzek, který byl už i tak vystouplý.
Myslel si o sobě, že je nádherný, že bych se měl posrat při pohledu na jeho tělo a tím byl v mých očích pouze nechutnější, jelikož jeho vzhled již nemá šanci zazdít jeho ohavnou povahu.
Zasmál jsem se a zapřel se o kraj postele, dívající se přitom stále na něho.
,,Při pohledu na tebe mám pocit, že je můj penis pod ledovou vodou." odpovím
Zavrčel, vskutku potichu, avšak jsem ho stále postřehl. Teď byl on ten, který se snažil tvářit neutrálně, ale mně to naopak připadalo směšné.
Z ničeho nic se odlepil od zdi, naklonil se ke mně, ruce též zapřel o postel a se samolibým úsměvem mi skenoval rty, než svoje černý oči zabodnul do těch mých.
,,Odkdy je z tebe lhář, andílku?" optá se
Vařila se ve mně krev a ihned jsem zatnul pravou ruku v pěst, abych zmírnil tu nasranost, kterou mi způsoboval.
,,Nepliveš si náhodou do huby? Musíš mít v hlavě kurva nasráno, když zrovna ty nazýváš lhářem mě." zavrčím
Po mých slovech jsem se odtáhl, neměl jsem zapotřebí čumět na jeho obličej takhle zblízka. Odpuzoval mě, každý jeho úšklebek, který mi věnoval a pohled, který odrážel jistotu a aroganci.
,,Nikdy jsem ti nelhal, andílku-"
,,Přestaň mi tak kurva říkat!"
Doufal jsem, že k tomu nedojde, že budu schopný hrát hru vyrovnaného člověka, ale protentokrát jsem selhal.
Umlčel se, což jsem také chtěl, ale o to více jsem vnímal svou hruď, která se nepravidelně zvedala kvůli tlaku, který se mé tělo snažilo zvládnout.
Odstranil úsměv ze svých rtů a bez ostychu se zvedl, nehledíc na to, že je stále polonahý a na vteřinu se chytl své rány, s tichým zasyčením.
,,Opovaž se ke mně přiblížit." zavrčím
Mluvil jsem opravdu varovným tónem, jelikož jenom z faktu, že jsem s ním v místnosti, mi je na blití a vskutku nemám zapotřebí, aby porušil můj osobní prostor.
Ovšem jsem za ten rok stihl zapomenout na to, že je to totální hovado, které se nezajímá o druhé, tím pádem mi samozřejmě nevyhověl a postavil se čelem ke mně.
Samovolně jsem nadzvedl svou hlavu výš, abych se mu výškově vyrovnal a již si nepřipadal tak bezmocně vůči němu, jako kdysi.
,,Na co si to kurva hraješ, hm? Tvé srdce vynechává úder pokaždé, co tě tak oslovím, tak se uklidni a přestaň se snažit chovat jako já." řekne
Jeho horký dech mě pošimral na rtech a vnímal jsem, jak se ke mně opět nepatrně přiblížil, ale já kdyby uvízl v transu.
Začaly mi brnět prsty, tělem mi pomalu začal rozléhat ten starý pocit, který mě každý den zabíjel, když mě opustil.
Polknul jsem a silně zatnul čelist, hledící přímo na něho.
V tuhle chvíli kdyby odstranil i tu poslední špetku respektu, kterou jsem se snažil vědomě uchovávat.
Měl šanci mi říct cokoliv jiného, lehkomyslně vyprsknout jenom pitomou omluvu, že nás nechal ve sračkách, ale pouze mi předvedl, jak je odporný.
Olízl si rty a udělal ke mně ještě jeden krok, zahleděný nejspíše sám do sebe a snažící mě přivést snad do rozpaků, což se mu absolutně nedařilo.
Pohotově jsem ho chytl za bradu, hrubě a spokojeně sledoval jeho oči, který problikly rudou barvou.
Neopovážil se mě dotknout, nesnažil se mě odstrčit a pouze na mě mlčky hleděl.
Naklonil jsem se blíže k němu, nechtíc jsem se lehce otřel svým nosem o ten jeho, přimhouřil oční víčka k sobě a ihned pootevřel svoje rty.
,,Já na rozdíl od tebe mám kolem sebe lidi, kteří při mně stojí a mají mě rádi. Kdo by se kurva snažil být jako ty, když máš velké hovno a už nemáš nikoho, kdo by se o tebe staral." zašeptám
Po mých slovech jsem ho od sebe se silou odstrčil, až sebou lehce zakymácel a upřel na mě svoje oči, který zcela pohasly.
-
No kdo je marná? Já, pardon.
Ačkoliv jsem napsala kapitolu dopředu, tak jsem ani neměla čas ji zveřejnit...
Omlouvám se sluníčka, každopádně žiju a stále vás miluji🖤🖤
