Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
19.25
Ruce se mi třásly, dech jsem měl nepravidelný, jakmile jsem pomocí čipu dostal do budovy a ocitl se na dlouhé chodbě.
Do nosu mi udeřila ta známá vůně po kovu, desinfekci a chladného vzduchu, který byl dopřán klimatizací. Umělé světlo mi v sekundě podráždilo oči, již jsem si odvykl a moje oči by raději uvítaly sluneční paprsky, než ledově bílý žárovky.
Chodba byla poloprázdná, ale já se vydal pomalým krokem, držící se u stěny a dělal vše pro to, abych byl snad neviditelný.
To ticho mě znervózňovalo, neslyšel jsem mumlání, ani pláč tvorů, vůbec nic, pouze v dáli zaslechl nepatrný zvuk a též na vlastní oči viděl, jak jedna blikající žárovka dosáhla svého limitu a z posledních sil se snaží ozářit místnost.
Nasucho jsem polknul a pokračoval dál, ale zarazil jsem se, když jsem došel k automatickým dveřím. Vedle jsem spatřil dotykový terminál, kde blikalo červené světýlko.
Šáhl jsem si do kapsy a vytáhl bílou kartu, kterou mi věnoval Jin. Vskutku jsem doufal, že jsou všechny dveře na stejném principu, čip jsem tedy přiložil k dotykové obrazovce a jakmile blikla zelená barva, tak se dveře začaly otvírat do strany, ale já je následoval, kdyby se náhodou někdo nacházel v druhé místnosti.
Nezaslechl jsem hlasy, ani kroky, takže jsem po chvilce vykoukl od stěny a jen tak tak stihl projít, než se za mnou dveře automaticky opět zavřely.
Spatřil jsem výtah a vedle i schody, na moment jsem se zamyslel, ale přeci jenom schodiště mi připadaly rozumnější, takže jsem se vydal pěšky dolů.
Přes zábradlí jsem ohlédl dolů a celé mé tělo se napnulo, když jsem uslyšel řev a pláč. Každým dalším schůdkem se ta hlasitost zvyšovala a já měl tím pádem jasno v tom, že jsem se ocitl v podzemí a na správném místě.
Čipem jsem otevřel dveře, který jsem nechal schválně otevřený a zaraženě pozoroval chodbu, která mi tvořila úzkost. STU již nebylo jako dřív, ačkoliv se i tenkrát jednalo o ohavné místo, tak aspoň se snažili, aby to místo působilo příjemně a podle daných předpisu čistě.
Vzduchem se nesl odporný, zatuchlý zápach a nikde ani okna, která by byla chráněná mříží, pouze umělé světlo, kovový dveře s malým otvorem, toť vše.
Dělalo se mi z toho těžko, už kdysi mi připadalo, že se k tvorům chovají odporně, ale tohle bylo opravdu přes čáru, byly zavřený jako zvířata v množírně.
Zhluboka jsem se nadechl a došel k prvním dveřím. Uvědomil jsem si, že pokud se uvnitř nachází někdo agresivní, tak budu s velkou pravděpodobností ihned mrtvý.
Tato skutečnost by mě jindy netrápila, přeci jenom bych pomohl aspoň jednomu z nich, ale v hlavě jsem měl Jungkooka, myšlenku, jak jsme se odloučili ve špatném a tenhle pocit mi dával o to větší nutkání přežít.
