Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Odpusťte mi to, pane Kime, já-"
,,Už dost! Vrať se do budovy, Ji-Woo." přeruším ji.
Měl jsem na ni neskutečný vztek, neměla právo mě držet a spojit se s Jungkookem, který je teď venku sám.
Dívka sklopila pohled, ale okamžitě mi vyhověla a rychlím krokem opustila dvůr. Jejich neverbální komunikace, to, jak si dorozuměli pouze tím, že jim dvakrát problikly duhovky mě fascinuje, ale nyní jsem byl tak pod tlakem, že má vědecká zvídavost šla stranou.
,,Najde ho, neboj se."
Yoongi se mě snažil uklidnit, ale já měl nesmírnou touho vypuknout v pláč, jelikož jsem ho zase ztratil, stejně tak i Hoseoka.
Beze slova jsem kývl.
,,Půjdu si lehnout." vyslovím.
Yoongi objal Jimina kolem pasu se svým ocáskem, popřáli mi hezkou noc a společně se vrátili do budovy. Já ještě chvilku stál na jednom místě, počkal jsem, až bude celé obyvatelstvo uvnitř a po několika minutách jsem přistoupil k hlavní bráně.
Nenechám ho tam samotného.
-
Jungkook/ EOB
,,Hustý."
Sledoval jsem obří billboard, který zářil jasně a v pravidelném intervalu se obraz začal zrnit, a po chvilce jsem se mohl koukat zase na něco jiného.
Nasadil jsem si kapuci a rozešel se dál, motorku jsem nechal u kraje okrsků, nechtěl jsem na sebe poutat pozornost s tím hlukem, přeci jenom už bylo po půlnoci.
Toho zmrda jsem ještě necítil, nikoho ani nepotkal, ale sám jsem tu ovšem nebyl, byly zde tvory, schovávaly se v uličkách či v nejtemnějších zákoutích.
Cítil jsem je, jejich strach a když jsem se úplně zaposlouchal, tak jsem mohl slyšet jejich pláč a mumlání. Schovávaly se jako krysy, stejně tak jaká já kdysi a bylo mi z toho pěkně na hovno.
Moje oči samovolně nabraly rudý odstín, když kousek od černého trhu, jsem spatřil chlapi, kteří surově svírali tvora, kterého vláčeli za sebou po zemi.
Vycenil jsem svoje špičáky, okamžitě k nim přistoupil a zatarasil jim tak cestu. Pohotově se zastavili a již měli v plánu zaútočit, ale ihned jsem je sevřel pod krkem a nadzvedl nepatrně do vzduchu.
,,Vy lidi jste tak naivní." zavrčím.
V sekundě jsem je oba odhodil do strany, narazili do cihlové budovy a zůstali nehnutě ležet na špinavém chodníku. Nezabil jsem je, pouze jim na pár hodin dopřál spánek, což můžou brát jako milou laskavost, přeci jenom už bylo dávno po večerce.
