Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jungkook/ EOB
,,Kurva, můžeš umírat potichu?" optám se.
Voják opět zakňučel, plazil se přede mnou po špinavém betonu a při každým pohybu ze sebe vydal bolestnou odezvu. Frustrovaně jsem si oddychl a sevřel ho za vlasy, vytáhl jsem ho nahoru a s jedním pohybem mrdnul s jeho hlavou o cihlovou budovu.
Rozdrtil jsem mu lebku a jeho bezvládné tělo skončilo na zemi. Několikrát jsem zatřásl se svou pravou rukou, abych ze sebe setřásl jeho krev a následně jsem se otočil, když se ozvala opět siréna.
Na konci uličky stála armáda, vojáci na mě nehnutě hleděli, křečovitě svírali zbraně a se strachem sledovali tu spoušť kolem mě.
Svá křídla jsem více narovnal a svou hlavu nadzvedl krapet výš, připravující na útok, který se ovšem neuskutečnil. Začali ustupovat dozadu, všichni najednou, pomalým krokem se ode mě vzdalovali a během chvíle se zcela otočili, utíkající pryč.
Pro sebe jsem se zasmál, svá křídla stáhl zpátky dovnitř a rozhlédl se kolem. Celý okrsek páchl po krvi, železu a benzínu, budovy byly zničený, pouliční lampy i auta. Plameny byly kolem mě, hořelo na každém rohu a kouř pohltil celé město.
Všude byly krvavý louže, zakopával jsem o mrtvá těla a ten smrad hnijících těl mi dráždil nos nepopsatelným způsobem. Posadil jsem se na převrácené auto, kousek ode mě hořelo druhé, ale já si vychutnával to teplo, ten pocit, jak mi kdyby hořela pokožka.
Mé tělo se cukalo, třáslo se nepřetržitě a nebyl jsem schopný to jakkoliv ovlivnit. Nejhorší byl ten zkurvený tlak na srdci, který byl tak silný, že mě nutil zpomalovat mé dýchání až do bodu, že jsem se sotva nadechoval jednou za pět minut.
Byly chvíle, kdy jsem pociťoval takovou bolest, že jsem nedokázal dýchat vůbec.
Snažil jsem nemyslet na andílka, vytěsnit ho z hlavy, ale tak zatraceně moc mi chyběl, že jsem toho nebyl schopný.
Nemůžeš rozbíjet věci, když jsi nahněvaný, to není správné, Jungkookie.
Dělal jsem pravý opak, opustil mě, takže nebyl důvod, abych se toho držel. Nedokázal jsem však přestat, hněv mě ovládl a jakmile jsem nerozbíjel vše na okolo, tak jsem cítil pouze tu prázdnotu, která mě zabíjela.
Sarkasticky jsem se zasmál, když jsem náhle ucítil známý pach a zaslechl zvuk motorky. Na moment jsem zavřel oči a svou hlavu zaklonil dozadu, jakmile zaparkoval nedaleko ode mě a vypnul motor, než slezl dolů.
,,To jsem ti tak chyběl, sráči?" optám se.
Po chvilce jsem se na něho podíval, skoro se nehnul a zaraženě hleděl na město, na tu zkázu, kterou jsem způsobil a opatrně se začal pohybovat, vyhýbající se ostatkům, ale svoje bílý tenisky stejně ušpinil krví.
