Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vyběhli jsme ven na dvůr, kde již panovalo ticho a obyvatelstvo se stáhlo do strany, aby poskytlo prostor těm, kteří se k nám chtějí připojit. Tvory stály vepředu, chránily lidi a děti, jelikož nemáme jistotu, zda se k nám náhodou nechce připojit bestie, která je venku sice v ohrožení, ale může vykonat agresi.
Podíval jsem se na tvora, stojící na bráně, jeho oči nabraly zelený odstín a zahleděl se přímo na mě. Nepatrně jsem kývl a moje oči dvakrát problikly.
,,Děti." vyslovím.
Procítil jsem Yoongiho zklamání, ani já jsem nebyl nadšený, že jich tu bude víc, nejde o to, že jsou na obtíž, ale o ten špatný pocit, že přišly o své milované.
,,Otevři bránu!"
V sekundě mi vyhověl, ozval se skřípající zvuk, vítr nabral na intenzitě a rozprášil písek směrem k nám. Matka od jedné holčičky se připojila k tvorům, přistoupila k bráně a opatrně si klekla k jednomu chlapečkovi, kterého si následně vzala do náručí a zavedla dovnitř do bezpečí. Tvory udělaly to jisté, chytly děti za ruce a pomalu je dovedly do našeho areálu.
Bylo jich sedm a též jeden tvor, který byl zraněný a který nejspíše pomohl těm dětem, aby se sem dostaly.
Vítr náhle utichl, můj pohled zasekl u jednoho chlapečka, který se nechal vést tvorem a jeho zrak mířil k zemi. Náhle mi píchlo na srdci, můj dech se zasekl a celý dvůr se mi ztratil z dohlednu.
Padl jsem k zemi, okolní hlasy jsem nechtěně vytěsnil a ztratil vědomí.
-
,,Měl jsi nejdříve ošetřit děti, ne mě." vyslovím.
Mé tělo se začalo postupně uvolňovat, jakmile mi píchnul morfium do žil. Jehlu ze mě pomalu vytáhnul, vydezinfikoval mi malou ranku, která se v sekundě stáhla a stříkačku vyhodil do koše, společně s jednorázovými rukavicemi.
,,Děti na rozdíl od tebe neumírají, Jungkooku." odpoví.
Kápl božskou, ovšem já chcípnu tak či tak, takže to čekání mě již nevytrhne.
,,Tvůj stav se zhoršuje, srdce se ti zpomaluje. Musíš se snažit být v klidu, nerozčilovat se a udržovat svou lidskou podobu." dodá.
Samovolně jsem zavrčel a zvedl se z lehátka, kde jsem až do této chvíle ležel a mykl se svým obočím, jakmile jsem s ním navázal oční kontakt.
,,Jebe ti? To mi říkáš potom, co jsem zjistil, že máš v plánu vypadnout, společně s koťátkem?"
Hned jsem cítil, jak se má krev rozproudila rychleji, moje oči vzplanuly, ale zůstal jsem nehnutě stát na jednom místě a schválně se k němu nepřibližoval.
