Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Andílek je tady."
Jeho srdce vynechalo úder, ale náhle začalo tlouct jako splašené a já potichu zavrčel, jelikož ten zvuk byl hrozně otravný a nedokázal jsem se tolik soustředit.
Mělo mi být hned jasné, že neposlechne a půjde za námi, ale doufal jsem, že ho Ji-Woo zastaví nebo aspoň ten usoplený čokl.
,,Co budeme dělat?" optá se.
Vyšiloval, jako prvotřídní čůrák a já mu věnoval neutrální pohled. On udělá leda tak velké hovno, takže jeho přítomnost je nyní více na obtíž než k užitku a uchvacuje mě, že má vůbec odvahu na to, mluvit v množném čísle.
Mykl jsem se svým pravým obočím, beze slova jsem skočil dolů ze sedmého patra a během sekundy dopadl na zem.
Postavil jsem se a zvedl svůj pohled, Hoseok nehnutě stál na místě a díval se na mě ze shora. Zasmál jsem se, když jsem zaslechl jeho nadávku, ale ignoroval jsem ho, nemám v úmyslu ho brát s sebou, dokud nenajdu Taehyunga. Tam nahoře bude v bezpečí, může v klidu počkat než se pro něho vrátím, což si ještě samozřejmě rozmyslím.
Rozhlédl jsem se po ulici, postavil jsem na obrubník a oči zcela zavřel. Zaposlouchal jsem se do města a vnímal nepatrný zvuky, jak krysy běhaly v kanalizacích, jak holubi létali kolem vysokých budov.
Přestal jsem vnímat Hoseoka na střeše, jeho dýchání a krevní oběh. Chtěl jsem vyhledat andílka, zkusit se na něho napojit, což dělávám většinou u sexu či sem tam během konverzace, abych se potěšil nad tím, jak na něho má slova působí.
Svraštil jsem obočí a svou hlavu zaklonil lehce do strany, bylo to těžší, jelikož nebyl přímo u mě. Jeho vůni jsem ovšem cítil čím dál, tím více intenzivněji a zhluboka jsem vydechl, jakmile mi píchlo na hrudi.
V sekundě jsem svoje oči otevřel, který nabraly rudý odstín a moje zorničky se rozšířily.
Mé srdce začalo tlouct na poplach, zrychlilo se mi dýchání a tělem mi procházel pocit strachu. Bál se o nás, ale byl nedaleko ode mě a v pořádku.
Spojení jsem přerušil ve chvíli, kdy město ovládla siréna. Vznikl poplach, z ničeho nic a já se v sekundě otočil zpátky k budově, zvedl jsem pohled a rukou naznačil Hoseokovi, aby se skrčil, on mi ovšem nevyhověl, vzdálil se od kraje, přistoupil ke kovovým dveřím, který otevřel a ztratil se v budově.
,,Debil." zašeptám.
V dáli jsem zaslechl hlasy a kroky, blížila se mým směrem armáda.
,,Jungkooku!"
Na druhé straně se objevil Taehyung, vylezl z úzké uličky a zastavil se na chodníku, několik metrů ode mě. Rozeběhl jsem se k němu, ale v dáli jsem zaslechl výstřel a upadl jsem na špinavý beton.
