Profesore, pozor Potter

1. záchranný autobus

Velká kamenná místnost, vzdáleně připomínající řecké amfiteátr.

Zlověstný kamenný oblouk, nejhorší předzvěst smrti, jehož závoj se pohupuje pod náporem vzduchu, který vznikl při kouzle nejmocnějšího současného kouzelníka, Albuse Brumbála.

V celé rozlehlé místnosti je náhle ticho, všechny zraky se upírají na poslední bojující pár.

Na straně jedné ošklivá černovláska Belatrix Lestrangeová, jejíž vzhled i duši výrazně poznamenal dlouhodobý pobyt v Azkabanu, na straně druhé mladičká čarodějka se žvýkačkově růžovými vlasy, Nymfadora Tonksová.

Sledoval jak se Tonksová vyhýbá Belatrixinu paprsku rudého světla a vysmívá se jí.

"No tak, snad se vzmůžeš na něco lepšího, tetičko!" dráždila ji a její hlas se ozvěnou nesl rozlehlým sálem.

Druhý světelný paprsek, tentokrát zlověstné zelené barvy, ji vzápětí uhodil přímo do prsou.

Její ústa ještě zůstala roztažena v posměšném úsměvu, ale oči se jí rozšířily ohromením.

Vypadalo to jako by padala celou věčnost - její tělo opsalo elegantní křivku, když po zádech klesala k roztřepenému závoji, visícímu z kamenného oblouku.

Zahlédl v jejím pohledném obličeji poslední záchvěv strachu, v okamžiku, kdy její tělo propadlo prastarým obloukem a zmizelo za závojem, jenž se na okamžik rozechvěl jako v prudkém větru a pak znovu zůstal nehybně viset.

---

Harryho probudil vlastní výkřik. Chvíli vystrašeně těkal pohledem po místnosti, než mu z jejích zamlžených obrysů došlo, že leží ve své ložnici v domě tetičky a strýčka.

Roztřeseně zatápal rukou po nočním stolku a hledal známé chladné a oblé tvary svých brýlí. Když je konečně nalezl, nasadil si je na nos a pomalu vstal, stále se vzpamatovávaje z noční můry.

Rozsvítil světlo a v děkoval bohu, že svým křikem nevzbudil strýce Vernona. Opravdu totiž netoužil po tom, sekat celý den trávník nebo kropit auto, aby neoschlo, a právě takový trest by ho jistě za rušení sladkého spánku svých drahých příbuzných čekal.

Přešel ke skříni a co nejtišeji ji otevřel. Nehlučně vytáhl svůj starý otlučený školní kufr a s tichým klapnutím jej otevřel. Vytáhl elegantní kazetu plnou křištálových lahviček.

Lahviček bylo přesně šedesát, na každý den prázdnin jedna. Čtyřicet jich bylo prázdných, dvacet plných.

Harry potěšeně přejel prstem po prázdných lahvičkách. Za dvacet, ne devatenáct, dnes lektvar nepil, dní se vrátí do školy. Lahvičky obsahovaly lektvar Bezesného spánku, který si vyrobil ještě ve škole. Věděl, že pokud nechce trávit léto jako Dursleyovic domácí skřítek, musí nějak umlčet své noční můry.

Až do dnešního dne lektvar fungoval perfektně, a fungoval by i dnes, kdyby ho ovšem vypil.

Položil kazetu zpět do kufru a s povzdechem vytáhl učebnici lektvarů. Věděl že teď už neusne a lektvar kvůli těm pár hodinám nechtěl plýtvat. Tak proč si neudělat úkol do lektvarů, poslední který ještě neměl.

Původně si mysel, že v lektvarech ani nebude pokračovat, koneckonců měl vždycky hrozné známky a Snape požadoval Vynikající úroveň, ale minulý týden dostal výsledky NKÚ a s napůl potěšením, napůl zděšením zjistil, že právě toho hodnocení z lektvarů dosáhl. Nechápal to ale bylo to tak. Pokračuje v lektvarech.