Race of life

47.

Stacy Gilbert:

Konečně tu byl.

Ten nejlepší den v mém životě. Tak moc jsem se těšila na to až se do této soutěže dostanu, že jsem samým nadšením nemohla ani spát. A popravdě prckovi se také moc nechtělo. Čekala jsem na ten moment dost dlouho na to abych něco takového prošvihla, což znamenalo, že se klidně ještě jednou se všemi pohádám, protože se nehodlám kvůli prckovi vzdát této šance. Navíc si to se mnou užije.

,,Kam si myslíš, že to zatraceně jdeš!" vyjede po mě Liliana, jen co dojdu ze svého pokoje s batohem na zádech.

,,Co je ti do toho? Jdu prostě ven s partou," odpovím, ale nepodívám se na ni. Neměla jsem náladu se nějak dohadovat, tohle byla má jediná možnost ještě něco přede všemi předvést než se budu věnovat dítěti, a proto si to nenechám nikým vymluvit.

,,Nikam nejdeš! Měla by sis na sebe teda dávat větší pozor, když už jsi těhotná ne!" zaječí na mě.

,,Dávám si na sebe pozor a přestaň mi pořád rozkazovat! Jsem dospělá."

,,Smůla Stacy, vrať se zpět do pokoje, dneska nikam nejdeš!" Liliana mi zastoupila cestu ke dveřím. Oplatím ji stejně nabroušený pohled, jaký mi věnovala, ruce si založím na hrudi a vystrčím bradu v náznaku většího vzdoru. Nemá právo se mnou takhle mluvit, obzvláště, když není zrovna ideální vzor matky. Je ale vzor matky, kterou rozhodně já nechci být.

,,Nech toho, Lilian," uslyším za sebou hlas Michaela. Obě se na něj prudce podíváme. Vycházel z pokoje připraven odejít i z domu. Nejspíše měl také namířeno na závody, takže by to mohla být tak trochu výhoda pro mou maličkost. ,,Pojď, hodím tě za tvými kamarády," poví, aniž by čekal na to, co mu Lilian odpoví a trochu ji odstrčí ode dveří, abych mohla vyjít. Cítila jsem tu chlad, ti dva rozhodně do manželství nevstoupili dobře. K veliké smůle matky to manželství Michael zruší, není totiž idiot, aby byl s někým, kdo ho podváděl...možná ještě podvádí, kdo ví.

Při odchodu se ještě matce tiše vysměju, když ji zamávám a odejdu za Michaelem, který už nastartoval auto. Rozhodně mě tam hodí, auto už tam mám, protože musely projít kontrolou a tak se jen musím připravit.

,,Takže ti to stejně nikdo nevymluvil, ani Sebastian," poví při jízdě Michael s tichým povzdechem.

,,Ne, je to pro mě důležitý den, oni to všichni vědí. Seb to taky ví a musí respektovat mé rozhodnutí, i když se mu to nelíbí," pokrčím rameny a ruce si položím na břicho. Snažila jsem se klidně dýchat, nepřipouštět si nějaký stres a říkat si, že je to můj poslední závod a chci si ho užít. Michael mi na to nic více neodpověděl, proto cesta na závody probíhala téměř v tichosti, kdybych si nezapnula aspoň rádio. Líbilo se mi, že jsem si mohla popřemýšlet nad tratí, představit si vše, co budu muset podstoupit, jak se musím v určitých situacích zachovat, kdybych se dostala do nějakého trafficu a pozdě vyjela. Možností byla spousta, ale rozhodně jsem přemýšlela nad tím, jak nejlépe ochránit prcka. Rozhodně budu muset jízdu v některých částích tratě přizpůsobit těhotenství. Nejsem až tak blbá, chci si to jen užít, nemusím vyhrát...už teď jsem totiž svým způsobem vyhrála.

Jen co jsme dojeli na místo konání závodu, nadšeně jsem se rozhlížela po celém tom prostranství s tribunami, bylo to tu neuvěřitelné. Byl to opravdu obrovsky areál a každý, kdo tady byl věděl, že je to jeden z nejlepších závodů světa. Opět mi to vyrazilo dech a měla jsem chuť radostí zatleskat, že jsem měla možnost tady být. Nejen jako divák, ale jako závodník. Pamatuju si, jak jsem v těch tribunách seděla s partou a snila o tom, že jednou budu závodit. A teď jsem opravdu tady.