Race of life

48

Sebastian:

To, že se něco stalo na dráze, jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy jsem přejel cílovou čáru. Všude kolem panoval chaos – sirény, křik, blikající světla. Zastavil jsem auto a okamžitě vystoupil. Srdce mi bušilo v hrudi jako divoký buben. Stacy nikde. Rozhlížel jsem se; oči mi poletovaly mezi auty, lidmi, pořadateli a zdravotníky. A pak jsem ji uviděl. Havárie. Její auto bylo zdemolované.

Nečekal jsem na nikoho a rovnou tam vyjel. Bylo mi jedno, že je to proti pravidlům, ale musel jsem tam být. Musel jsem vědět, jestli je to skutečně ona, jestli je v pořádku.

Jak jsem se blížil, věděl jsem, že je to špatné. Auto bylo rozbité na cucky a všude kolem běhali zdravotníci, pořadatelé a spousta dalších lidí. Dral jsem se mezi nimi, srdce mi bušilo v krku a tělo se třáslo, až by si někdo mohl myslet, že mám epileptický záchvat.

„Jděte mi z cesty!" křičel jsem, ale lidé se překřikovali a neuhýbali.

Jakmile jsem se prodral davem, viděl jsem, jak Stacy právě přendali na nosítka. Na čele měla tržnou ránu, kolem krku límec a celkově byla potlučená. A byla v bezvědomí. Cítil jsem, jak se se mnou svět převrací, a v uších mi hučelo.

„Stacy," vydechl jsem, a někdo mě zezadu chytil, abych nesekl sebou o zem.

„Sebastiane, co tady děláš? Tady nemůžeš být!" otočil mě čelem k sobě Michael.

„Co se stalo? Proč havarovala? Jak je na tom?" chrlil jsem otázky jednu za druhou, ale jeho ustaraný pohled mě přiměl sednout si.

„Nevím, co se přesně stalo. Vím jen, že několikrát oznámila, že nefungují brzdy. A pak..." nedořekl, jen vydechl a zavřel oči.

Chytil jsem se za hlavu. Mozek se mi vařil, tělo chtělo vybouchnout.

„Musím za ní," řekl jsem a chtěl vstát, ale Michael mě rázně přitiskl k zemi.

„Nepůjdeš nikam. Jsou u ní zdravotníci a budou ji převážet do nemocnice. Pletl by ses tam a akorát bys jim přidělával práci."

„Musím za ní. Musím vědět, jak je na tom. Jak je na tom prcek, jestli nejsou ohrožení. Musím vědět, že budou v pořádku," naléhal jsem a znovu se zvedl.

„Ne. Teď nemůžeš za ní. Věř mi, že mám o ni taky strach. Bojím se tak, že bych tady nejraději sebou sekl, ale nemůžu. A ty taky ne. Musíš počkat na ukončení závodu, a pak tě vezmu do nemocnice hned, jak to bude možné. Vím, kam ji budou převážet," ujistil mě, ale já jen zakroutil hlavou.

„Nezajímají mě žádné závody. Je mi všechno jedno. Chci být s ní a držet ji za ruku. Chci vědět, jak na tom je. Nemůžu ji opustit. Ani toho malého. Prostě nemůžu!" křikl jsem a chtěl jít za sanitkou, ale někdo mě chytil za ruce. Začal jsem se vzpírat a klít, ale bylo to marné. Drželi mě tři lidi.

„Uklidni se, Sebastiane," křičel Seth a já se na něj otočil.

„Jak se mám uklidnit, když moje holka je na cestě do nemocnice?! Podívej se na to auto! Vidíš, jak vypadá? Je zázrak, že je Stacy vůbec pohromadě. Musím jet za ní," vysvětloval jsem, ale on mě jen vážně pozoroval.

„Závody skončily. Vyhlášení bude poslané všem účastníkům a zveřejněné na stránkách i v televizi. Pojedeme za ní, ale nejdřív se uklidni," řekl a já přestal škubat. Dech se mi však stále nedařilo uklidnit.

„Budu řídit. Pojďte," Michael začal hledat klíče od auta a pak se rozběhl, všichni jsme ho samozřejmě následovali.

Cesta do nemocnice byla nekonečná, nebo mi to alespoň tak připadalo. Před očima jsem stále měl Stacy na nosítkách. Cítil jsem únavu, ale byla potlačená hluboko uvnitř a neměla šanci se projevit.