Race of life

49.

Sebastian Grey:

Seděl jsem před pokojem mé dcery a skrz sklo sledoval, jak poklidně spí. Chodil jsem sem každý den. Trávil jsem u jejího boxu hodiny a přemýšlel. Nebo jsem se o to spíš snažil. Můj mozek měl clonu, která mi nedovolovala přemýšlet nad normálním světem. Vše, na co jsem myslel, byla má dcera a Stacy, která bude mít brzy obřad.

Telefonáty mých rodičů jsem ignoroval a už se je nesnažil ani vytípnout. Prostě jsem to nechal zvonit. Byl jsem několikrát na výslechu, abych poskytl svědectví o nehodě a o mém vztahu se Stacy. Byly to stále stejné otázky, které mě dováděly k šílenství. Chtěl jsem brečet, křičet, dokonce jsem zdemoloval jednu ze svých garáží, ale nepomohlo to. Ta díra v mé hrudi byla nesnesitelná. Každý nádech byl vyčerpávající a bolel tak moc, že jsem měl někdy chuť si hodit oprátku a ukončit to, ať mám klid. Ať mám konečně pokoj.

Ale nemohl jsem. To malé stvoření s hadičkami kolem sebe mě potřebovalo. Nikoho jiného neměla. Musel tu být pro ni alespoň jeden z rodičů a dát jí vše, co si zasloužila. Chtěl jsem jí poskytnout domov a lásku jak za sebe, tak za Stacy.

Pokaždé, když jsem se podíval na její nosánek a grimasy, v každé jedné z nich jsem viděl Stacy. Byla jí tak zatraceně podobná, že to nebylo možné. A když otevřela očka? Jako by mi viděla do duše. Jako by mi chtěla říct: Vím, kdo jsi. Vím, kým pro mě jsi. Byl to zatraceně silný pocit, který mi nedovoloval se vzdát.

„Sebastiane," trhl jsem sebou, když jsem uslyšel své jméno.

„Ahoj," pozdravil jsem strýce Stacy a ukázal na místo vedle mě. Jen zakroutil hlavou a povzdechl si.

„Myslím, že bychom měli jít jinam. Michael je na cestě sem," řekl a já se zamračil. Co mi chtěl říct? A proč u toho měl být i Michael?

Jen jsem přikývl a naposledy se podíval na to drobné tělíčko, snad abych sám sebe ujistil, že je v pořádku a nikam nezmizí. Vydal jsem se s Finnem a v hlavě si promítal témata, o kterých se mnou chtějí mluvit. Vyšli jsme z oddělení a zamířili do zasedací místnosti.

„Dovolili nám použít místnost na rozhovor," vysvětlil a já jen přikývl a sedl si ke stolu.

Chvíli jsme mlčky seděli, dokud se neobjevil Michael ještě s jedním chlapem.

„Dobrý den, pane Greyi, jmenuji se Roberts, jsem z kriminálky. Viděli jsme se jednou na stanici," představil se a podal mi ruku.

Krátce jsem přikývl a potřásl si s ním rukou.

„Asi tě zajímá, proč jsme tě sem zavolali," začal Michael a já cítil, jak se mi srdce bolestně rozkymácelo.

„Stacy," vydechl jsem jen a všichni se na sebe podívali.

„Zjišťovali jsme příčiny nehody slečny Gilbert. Jelikož některé záznamy z kamer byly poškozeny, bylo těžké získat přímé důkazy, ale nakonec se našlo pár očitých svědků, díky kterým jsme zjistili, kdo může za smrt slečny Gilbert."

Jakmile řekl tyto dvě věty, zatrhl se mi dech.

„Kdo za to mohl? Chcete snad říct, že to nebyla nehoda?" bál jsem se odpovědi, opravdu ano, ale nutně jsem ji zároveň potřeboval vědět.

Mlčeli chvíli a jen mezi sebou těkali očima.

„Bylo to úmyslné poškození auta," odpověděl Michael konečně a můj mozek bouchl.

Opravdu v tu chvíli se vše zastavilo a já nedokázal ovládat ani svůj dech.

„Jaké poškození? Kým?" začal jsem pomalu a stiskl opěrku židle, až mi zbělaly klouby.