Race of life

Epilog

Sebastian Grey:

Speedy, neběhej tak daleko!" křičím za svojí dcerou, která skotačí na louce se svou milovanou tetou Lizzie. Přísahám, že ta teta je satan. Kazí mi dceru neskutečným způsobem.

"Jen je nech," zasměje se Finn vedle mě. Rád bych ho poslechl, ale o tu malou se bojím skoro pořád. Je divoká, energická a něco jí zakázat je nebezpečné. Je stejná jako její máma. Už co se naučila chodit, pomáhala mi v opravou aut. Sice mi pokaždé podala špatné nářadí, ale kdo se na ni mohl zlobit? Byla neskutečně zvědavá a chytrá.

"Ale tati, já už jsem velká holka!" zakřičí ten malý ďábel na mě a založí si ručičky v pase. Upře se na mě modrýma očima, které zdědila po Stacy a mě píchne u srdce. Měla stejný pohled. Stejný oheň v očích. Byla jí neskutečně podobná, až na vlasy. Ty měla stejně hnědé jako já. Sice věčně neučesané, protože mi tvrdí, že já ji tahám...

"Theio Speedy, je ti jenom pět let!" zakřičím na ni zpátky, na což na mě vyplázne jazyk.

"Ty malá..." zašeptám a chystám se vstát, ale Finn mě zarazí.

"Vždyť má pravdu, nezamykej lva v kleci. Ta holka je chytřejší než my všichni dohromady," řekne a já si povzdechnu. Lizzie malé něco pošeptá a obě se zasmějou. Opravu tu Lizzie uškrtím. Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechnu.

"Nebudu se rozčilovat," řeknu sám sobě jako by to pomohlo a zahledím se na moře v dáli. Jsou to tři roky, co jsme se přestěhovali na pobřeží Floridy a já se na ten pohled nemůžu vynadívat. Byl tady klid. Miloval jsem moře a Theia také. Byli jsme daleko ode všech. Od mých rodičů, které vídám pouze o svátcích nebo narozeninách a to jen kvůli mé dceři. Finn svůj dům přenechal Nathanovi a Allison, které tam vychovávají už druhé dítě. Prvorozený Jimmy je stejný raubíř jako Theia, takže si samozřejmě rozumí a prozatím jsou nejlepší přátelé, dokud nedojde na sladkosti.

Byl jsem rád, že se Finn přestěhoval na pobřeží jen o pár domů dál ode mě. Vedli jsme spolu několik podniků - samozřejmě s auty - a organizujeme jednou ročně závody Stais, které už druhým rokem organizujeme na počest Stacy. Den její nehody se zapsal do historie závodníků stejně jako den, kdy jsem před třemi lety vyhrál Pohár mistrů v Santo Domingu. Ten den jsem měl ve vzpomínkách jakoby to bylo včera.

Před třemi lety:

"Závodníci na start!" zaznělo v mikrofonu a já nervózně sevřel volat. Tvrdě jsem trénoval na tento den. Nebyl to jen závod. Byl to den, kdy jsem chtěl vyhrát ne, abych si něco dokázal, ale abych uctil památku Stacy. Chtěl jsem to vyhrát pro ni. Chtěl jsem ten závod vyhrát za ni, dokončit ho místo ní a stát se mistrem.

Sledoval jsem ženu s vlajkou, která měla odstartovat závod. Na okamžik jsem zrak stočil k tribunám, kde moje parta a zároveň má rodina držela plakát smým jménem a křičela. Musel jsem se usmát, když jsem viděl Theiu v náruči Michaela, jak drží práporem a tleská, i když pořádně zatím nevěděla, čemu. Byla to malá bojovnice, která mi dodávala sílu a energii každý den.

Oddychl jsem si úlevně a vyčistil si mysl. Jak pomalu prapor, který odstartoval závod padal směrem k zemi, tak jsem sešlápl plyn až k podlaze. Rozjel jsem se a vše nechal na startovací čáře. Teď jsem tu byl je já, auta a Stacy. Sice ne fyzicky, ale cítil jsem, že je se mnou, že mě vede po dráze a šeptá mi, co mám v jaké chvíli udělat. Jakoby byla mým průvodcem a mistrem, který mě vedl k cíli. Ani jednou jsem nezaváhal a ani jednou nechyboval. Měl jsem teď v životě cíl, měl jsem důvod dát do toho všechno nejen pro Theiu, ale i pro Stacy. Dnešní den, dnešní závod jsem věnoval jí. Byl jsem odhodlán ho kvůli mým holkám vyhrát, aby na mě byly pyšné.
Po každém předjetí soupeře jsem cítil, jak mi svírá rameno, jak mi šeptá povzbudivé slůvka, která mě poháněla ještě více kupředu.