Neptej se

LIII.

Proběhne úprava

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem ani na minutu nezamhouřil oči. Na chvilku jsem usnul.
Teda, myslím.
Přesně z toho důvodu do Beacon Hills vždy jen přijedu, vykonám důvod příjezdu, a znova odjedu, bez jediné minuty spánku. Sny, teda noční můry, za hranicemi tohoto prokletého města splývají s realitou. Když se topím až moc hluboko, pochybuju, zda se s nádechem dokážu probrat, nebo jestli si mě temnota konečně vezme a stáhne s sebou nadobro.
Podobný pocit mám i teď. Přiznávám, nejednou jsem se z podobné situace probouzel. Kráčím s Maddie hlubinami promrzajícího lesa, pevně se mě drží, protože by beze mě nenašla cestu zpátky. A i když nejsme sami, ten mrazivý pohled zpoza kmenů by jí nepomohl. To je má osobní společnost. Jenom mně dýchá na krk a staví mi i ty nejjemnější chloupky kůže. Jenom mé jméno tiše volá. Jenom mně připomíná žalostnou tragédii jinak než články, drby a samozřejmě ono místo samotné.
„Ještě pořád se můžeš vrátit k autu."
„Nikam nejdu. Jsem tu s tebou."
Její rozhodnutí nepřestávám zpochybňovat, minimálně někde vzadu v hlavě, kde na to zbyl prostor. Zbytek vědomí si naprosto kradou vzpomínky tak živé především díky jejich neustálém promítání mimo bdělý stav. Snažím se probrat, přestože teď nejspíš vzhůru přecejen jsem. Napovídá tomu tiché ráno, sprcha téměř beze slov, kromě těch, kterými jsem se Maddie svěřil se svým dopoledním plánem, a opatrné vykradnutí se z domu, kde o nás stejně nikdo nestál. A ticha se mi dostávalo i od jinak hovorného přízraku. Vždycky to dělá. Nedokáže se mi přestat vměšovat do života, no když přijde na naše setkání, dokud ji přímo nevyzvu, drží se stranou. Ani si nejsem jistý, že ta ozvěna rýsující mé jméno ani nepřichází od ní. Určitě si se mnou má hlava jen hraje, no jinak, než má většinou ve zvyku. Tara číhá. Naslouchá. Sleduje. Ani nemusím zvedat pohled, cestu znám zpaměti, no ledové oči mi do zad vypalují díru, která pálí. Krok zrychlím, abych tam už byl, a pak znovu zpomalím, protože mi tuhne krev v žilách. Všechno znovu a opět, než jsem nucen zastavit úplně, a to ani ne kvůli ztrouchnivělému dřevu v mém zorném poli. Vím, že tu mám zastavit. Tu energii necítí jen nadpřirození.
Pohled zvednu tak, abych se vyhnul pomníku s vyhaslými svícemi ještě od ledna. Ruce se mi chvějí, Maddie pustím, div zmatením neupustím bílou kytici. Křehké trámy pod mými neopatrnými kroky mě zrázejí podobně jako těžký dech. Veškerou nevinnou zvěř bych odehnal zvuky, naopak krvelačnou přilákal táhnoucím se pachem strachu. A přece když se opřu předloktím o zábradlí a zvednu pohled k vodě, nečelím monstru, které by mi šlo po krku. Z pohledu mě mrazí z úplně jiného důvodu. Polknout se zdá nemožné, hruď se mi svírá a roztáhnout plíce mě stojí všechnu sílu.
„Ahoj, Taro."
Stojím na centimetr přesně na tom stejném místě. Místo živé bytosti však hladinu teď rozvíří jeden z bílých květů.
„Do prdele, chybíš mi, sestřičko."
Voda ji s úctou obíhá, neprochází jí. Měl bych sledovat květ v dáli, místo toho jí skončí v ruce, zvedne ho, kapky z něj proud vody ruší dál. „Je krásná."
I když už se mi do sebe podaří nasát vzduch, tak trhaně. Stejně jako ty.
„Nelži, aspoň teď, Theo. Myslíš si, že nevím, jak vypadám? Jaká verze mě ti tak moc utkvěla v paměti?"
Já vím. Právoplatně mě nahání myšlenka tebe v tom nejzranitelnějším momentě v životě, paradoxně, i přes to všechno, co jsi zažívala předtím. Ale můžu za to? Za to, že zrovna tak tě vidím?
„Ne," uchechtne se nad dalším květem, „samozřejmě že ne. Ty přece nemůžeš za nic."
Tak jsem to... odpusť mi. Proto jsem nepřišel. Nepřišel jsem ti nic vyčítat, na to nemám právo. Můžu za to, přiznávám, beru veškerou vinu za všechno. Měl jsem vědět líp. Nikomu smrt nepomůže, nikomu neulehčí. Bylo to... zbabělé a zoufalé, je mi to tak strašně moc líto.
„Dobře, zase nepřeháněj. Oba dva moc dobře známe jednoho člověka, budiž mu země těžká, bez kterého je svět přecejen lepší. Ne že by se mi dvakrát líbilo, že můj malý bráška má na rukou tolik krve, ale na tohle nemůžu říct půl slova."
Na tohle nemám co říct, ani v hlavě. Vlastně, celou dobu mám pocit, že své myšlenky dávám najevo nahlas. Uvědomění přijde až s trhnutím, když ucítím paže, jak se mi vinou zezadu kolem hrudníku, no nesnaží se mě udusit. Místo toho se k nim mezi mými lopatkami přidá jemné opření hlavy. Přiznávám, úplně jsem přítomnost Maddie vypustil. Teď si musím opravdu dávat pozor, abych myšlenky nevyřknul. Myslíš, že kdybych se vykašlal na nějaké poslání a místo toho použil tu vůli a sílu na něho hned... mohly jste tu ty i máma ještě být: Mohlo by být všechno jinak?
Ona mi slova v hlavě číst dokáže. Já se musím spoléhat na to, co skutečně vysloví. „Myslím, že po tom, co bychom mámě pomohli z toho silného psychického zhroucení... myslím, že i kdyby se do toho vměstnal šerif, město, kdybys nebyl kluk, který shodil svoji nevinnou sestru přes most, ale odvážný mladý kluk, který zachránil svou rodinu a sebe a který zbavil svět krutého násilníka, o kterém všichni věděli..."
Ani to nemusí dopovědět. Co by kdyby, ty úvahy vždycky tak strašně bolí. Protože čím víc jsem o úspěšnosti té alternativní možnosti přesvědčen, tím víc bolí, že minulost zkrátka změnit nedokážu. Na to je i nadpřirozeno krátké. A její změna pozice, její náhlá blízkost, sevření mého zápěstí, pod kterým upustím zbytek květů, které mě jen přesvědčí o možnosti pozitivní minulosti a budoucnosti, kdybych prostě a jednoduše nebyl tehdy tak zkurveně slepý... Nedivil bych se, kdyby Maddie můj zrychlený tep cítila i na lopatce. Nezjišťuju. Neotáčím se na ni. Zadívám se doprava na most, i když musím lehce shlížet, abych Taře viděl do očí. Mohli jsme být tak šťastní. Mohla být pořád živá, mohla už mít vlastní rodinu, mohla do mě pořád rýpat a já jsem místo slz mohl mít na tváři úsměv. Tak rád bych do ní rýpal zpátky. Tak rád bych ji ještě aspoň jednou, naposledy objal. „Mrzí mě to," šeptnu, aby věděla, že to myslím vážně. Kéž bych mohl začít křičet. I kdybych však začal, tentokrát by s sebou voda vše neodnesla. Tu schopnost ztratila ve chvíli, kdy v ní vyhasnul nejčistší z životů. Kdybych... kurva, kdybych byl chlap, jak celé ty roky chtěl, kdybych mu ukázal, kdybych-
„Ššš..." pohladí mě po tváři ve snaze zahnat slzu. „No tak, bráško, už je to pryč. Nemysli na něho. To je dobrý. Nemusíš přestat. Pojďme spolu, dobře? To je dobrý..."
To je dobrý.
„Nemusíš přestat."
Nemusíš přestat. Její hlazení nestačí. Vousy, které by slzy zachytily, jsem shodil, musím si proto pomoct vlastní dlaní. Nesnáším, že mě takhle vidíš.
„Od toho mě přece máš. Vždycky jsi mě od toho měl. Nebyla jsem na tomhle světě dlouho, ale Bůh mě na něj seslal jenom kvůli tobě. Byli jsme jen vedlejší postavy v příběhu, ve kterém jsi ty ta hlavní. A teď už zase nejsi sám," kývne za mě zrovna ve chvíli, kdy mi na zádech přistane jemná, dlouhá pusa. Zasáhne přesně do správného místa.
Ale Maddie má svůj vlastní příběh. Není to jenom vedlejší postava. Taro, já mám takový strach... tak moc se bojím, že... že jednou...
„Aww. Můj malý bráška si za mnou konečně přišel pro vztahové rady?" vyskočí na zábradlí s nejupřímnějším úsměvem, jaký jsem u téhle její verze kdy viděl. Dřevo se ani nehne, to mi připomene, že svět ji doopravdy ztratil. „Tak tomu jdi naproti. Neodtlačuj ji od sebe jako nás. Nesabotuj všechno. Vždycky jsi jenom mlčel a sledoval a... až jsi vybuchnul. A jak to dopadlo."
Chci jí to říct. Tak strašně moc... chci to říct nahlas.
„A co ti brání?"
Mlčí.
„Nemlčí. Poslouchá. Není to to, co jsi od nás celou dobu chtěl? Kdykoliv se tě někdo zeptá, vře to v tobě. Ale teď... jediný, kdo něco říká nahlas, je ta voda, Theo. Pamatuješ, co jsem ti říkala? Poslouchej ji. Poslouchej, jak klidně teče. Tvoje myšlenky jsou úplně stejné, bouří se jenom proto, že jim do cesty stavíš hráz. Ale teď? Teď je to dobrý. Hm? A hezky nahlas. Víš, že nahlas to funguje líp. To je dobrý..."
Nádech, výdech. „To je dobrý."
„Nemusíš přestat."
„Nemusíš přestat."
„Vidíš? Není to tak těžké. Nestavěj tam tu hráz, Theo. Cokoliv, co ti přijde na mozek, řekni to nahlas."
Má pravdu. Vím, že má, to bych si nikdy nedovolil zpochybňovat. Říct to nahlas mi jen přijde tak... nereálné. Probourávám zeď, kterou jsem stavěl téměř patnáct let. Myslel jsem si, že pokud na to někdy dojde, v jakékoliv situaci, budu muset začít cihlu po cihle. A já přesto beru těžké kladivo, které jako by nic nevážilo, a se zavřenýma očima ho po zdi přímo hážu. „Říkala mi to. Pokaždé, když se se mnou zamkla v pokoji a držela mě a hladila, abych usnul."
Maddie chytne mou volnou ruku, proplete si se mnou prsty. Abych si snad sám nesnažil vyrvat srdce, jako tomu je pokaždé, když mě budí z noční můry, překryje mi ho. Z toho gesta se mi dojetím zasekne dech v hrdle, sevřu ji zpátky. „Proč to říkala?"
Poslední bíle rozptýlení mi odplouvá za dohlednou vzdálenost. Voda skutečně teče, pomalu, ale nezastavuje se. Odnáší zlé a přináší dobré. Dívám se na hladinu jinak než před lety. „Říkala... že nemusím přestat plakat. Že to je dobrý, protože jsme tam sami dva. A dokud je se mnou, nic se mi nestane." Zadržím dech, jak zatnu zuby.