Od začátku spolu✓ | OPRAVA

6

Doma

Konečně pátek pomyslela jsem si. Ranní hygiena se samozřejmě opakuje. Korektor, linky a řasenka.
Modrý džíny, bílé tričko a kostkovaná košile. Vlasy rozpuštěné. V batohu učebnice, v kapse mobil se sluchátkama. Klíče a černý kecky.

,,Hezké ráno zlato, sluší ti to. Chystáš se někam?" zeptal se táta u snídaně.
,,Bré rodičové," pozdravila jsem je. ,,Mám dobrou náladu."
,,To jsme rádi." řekla máma s úsměvem.
,,Co se stalo, že ještě nejste v práci?" zeptala jsem se. Je to zvláštní je vidět na snídani.
,,Do práce nespěcháme." odpoví a usmívají se.
,,Ale já pospíchám do školy." zasmála jsem se a dopila kafe. Oba dva jsem políbila na tvář a odcházela z domu.

Na zastávce zase mrtvo. Posadila jsem se a pozorovala jedoucí auto. Sledovala jsem ho tak dlouho, než mi vysoký kluk stoupl před obličej.
,,Máš tlustý sklo." ušklíbla jsem se.
,,Taky ti přeju hezké ráno." zasmál se tím úžasným smíchem.

Co to melu??

,,Umíš tu matiku?" zeptal se a tím mě vytrhl z přemýšlení.
,,Nooo, popravdě to vůbec nechápu."
,,Vážně? Vždyť je to lehký." ušklíbl se.
,,Tak jsem asi blbá."
,,To netvrdím."
,,Ale já jo." zasmála jsem se a on se mnou.
,,Tak já tě to doučím." řekl najednou. Na jeho obličeji se objevil lišácký úsměv.

Doučování? blesklo mi v hlavě.

,,Too.. ne-nevím." začla jsem rozpačitě koktat.
,,Co je?" pozvedl obočí. "Bojíš se doučování?" pronesl a zase nahodil ten lišácký úsměv.
,,Né to- to je jen.. já.." nemohla jsem najít ty správný slova, protože mě zaskočil. Naštěstí přijel autobus. Rychle jsem se zvedla, koupila jsem si jízdenku a sedla si na naše obvyklé místo. Viktor byl hned za mnou. Když si přisedl, celá jsem zčervenala.

Co se to děje? ptala jsem se sama sebe.

,,Popřemýšlej o tom, zeptám se tě na obědě." když to dořekl, byla jsem červená snad až na prdeli.
,,Fajn." vypadlo ze mě. Divila jsem se že jsem to dokázala říct.

Dojeli jsme ke škole a u skříněk jsem potkala Jenn s Liamem. Smáli se.

,,Nazdárek dračice." řekla jsem jí se smíchem. Otočila se na mě a skočila mi kolem krku.
,,Chodíme spolu!" šeptla mi do ucha.
,,Vážně??" vykřikla jsem udiveně.
,,Ticho!" okřikla mě a hned na to si všimla Viktora.
,,Čáu, tak co? Už jste pokročili?" zeptala se ho a já jen nechápavě zírala.
,,O čem to mluvíš?" zeptala jsem se jí.
,,Eeee, o ničem." pokřiveně se usmála a obrátila se zpátky k Liamovi.
,,Ahoj Liame." pozdravila jsem ho ještě a pak už jsem se starala jen o svou skříňku. Slyšela jsem jak se kluci zdraví a společně s Jenn se smějí.

Páni.. takže Jenn je konečně šťastná! musela jsem se nad tou pravdivou myšlenkou usmát.

,,Čau Alex. Dlouho jsme se neviděli." řekl klučičí hlas za mnou. Prudce jsem se otočila. Nevěřila jsem vlastním očím.
,,Da-Darrene." vydechla jsem.

Kurva co tu dělá?
Nemá tu co dělat!

V tu chvíli jsem měla v hlavě úplně černo.
,,Vidíš mě ráda?" zeptal se a o krok se ke mě přiblížil.

Je moc blízko.
Nechci ho mít zase tak blízko u těla! říkám si.

Chtěla jsem ustoupit ale narazila jsem do skříňky. Natáhl ke mě ruku, ale někdo byl rychlejší. Ruka hnědovlasého kluka chytila Darrenovo zápěstí a odtáhla ho pryč. Darren se tvářil překvapeně, ale hned na to pobaveně.

,,Tvůj novej kluk?" zeptal se ale odpovědi se nedočkal ode mě.
,,Odejdi." řekl ostře Viktor.
,,A vystrkuje zoubkyy, bu bu bu." řekl ironicky Darren. Viděla jsem, jak Viktor zatínal pěst.
,,Řeknu to ještě jednou, odprejskni!" sykl Viktor.
,,Haha. Ještě se uvidíme Alex." řekl Darren a odešel. Viktor se ke mě hned otočil a ptal se ,,Jsi v pořádku?"

Pořád jsem hleděla na odcházejícího Darrena a nemohla tomu uvěřit.
Jenn si ke mě klekla a překvapeně na mě zírala.

,,To.. To byl Darren?" zeptala se.
,,Co tu dělá Jenn? On tu nemá být!" řekla jsem a z mých očí padlo pár slz.
,,Nebreč Alex, bude to dobrý." utěšovala mě Jenn.
Liam stál a snažil se ostatní přesvědčit že se nic neděje ať si hledí svého. Viktor v obličeji neměl výraz.

Co si o mě asi myslí.
Brečela jsem kvůli klukovi o kterém nic neví, takže nemůže posuzovat.
Nezná mou minulost.

Darren se vrátil.