Od začátku spolu✓ | OPRAVA

57

,,Jak víte o Alex? Mluvil jste s mojí matkou?" povytáhl jsem obočí.
,,Ano, mluvil. Ale ne o Alex. Vím o ní protože si myslíme, že je příčinou tvého divného chování."
,,Jak to můžete říct?! Alex mě nijak ovládat nemůže, protože je v kómatu!" zvýšil jsem nevědomky hlas.
,,Uklidni se." naléhal, ale já ho nehodlal poslouchat.
Nebude mi říkat, co mám dělat!
,,Už vám nic neřeknu." zamračil jsem se.
,,Jak chceš.. nutit tě nebudu. Chtěl jsem ti to jen ulehčit." podíval se na mě s kamennou a ustaranou tváří najednou, zvedl se ze židle a odešel pryč.
Co si o sobě sakra myslí?! Nemusím tady nikomu říkat, jak se cítím, protože to není jejich starost, doprdele!

Naštval jsem se.
Všechno se to ve mě začalo vařit a já věděl, že vybouchnu. Teď a tady.
Má ruka proletěla vzduchem a srazila všechny věci na stolku. Váza dopadla na zem a s ohlušující ránou se roztříštila na milion kousků.
Zuřivě jsem odhodil přikrývku a při doslovném vyskočení z postele jsem přestal vnímat bolest v mých zádech.
Řval jsem strašně nahlas, až mi z toho přeskakovaly hlasivky, ale nemohl jsem přestat. Cítil jsem ten tlak a slyšel jsem ten hlas v mé hlavě.
Štvou tě. Všichni tě štvou. Život k tobě není fér. Tvá přítelkyně je v kómatu. Už se možná neprobudí. Co budeš dělat? Co jseš?
Kopl jsem do židle, která následně odlétla na druhou stranu pokoje. Přetrhl jsem všechny hadičky, které šly z mého těla a roztrhl závěsy.

,,Uklidňi se, Viktore!" zařval mužský hlas. Bleskově jsem se otočil ke dveřím, kde stal ten stejný muž, jako předtím. Psychiatr.
Rozběhl se ke mně i s dalšími ošetřovateli za zády a snažili se mě zadržet.
,,Nechte mě! Musím za ní! Nešahejte na mě!" prskl jsem jim do o obličeje, ale nikdo z nich ani nepolevil.
,,Chceš jít za Alex?"
,,Ano!"
,,Tak se uklidni, jinak jí už nemusíš vidět vůbec."

Přestal jsem. Jakoby jsem se v sekundě probudil z noční můry.
,,Co se stalo?" vykulil jsem oči na dva ošetřovatele, kteří mě silně drželi za paže.
,,To nic Viktore, všechno je v pořádku. Chtěl jsi jít za Alex." pousmál se a pokynul svým spolupracovníkům, aby mě pustili.
,,To jsem chtěl? Tedy.. ano." zamrkal jsem překvapeně.
,,Nejdřív by jsi se měl obléknout. Aspoň do županu." pousmál se a šel si stoupnout před dveře.
Neváhal jsem, navlékl na sebe župan a následoval Simona.

Šli jsme dlouhou, bílou chodbou, kde na každé straně byly bílé nebo modré dveře, na nichž bylo číslo daného pokoje. Zvědavě jsem nahlížel do otevřených pokojů. Viděl jsem lidi všech věkových kategorií s nejrůznějšími nemocemi, zlomeninami, naraženinami a tak dál.
Zahlédl jsem starého pána, jak sedí na vozíčku a kouká z okna. Jedna jeho nohavice u šedých tepláků plandala a šlo zřetelně vidět, že se pod ní nic nezkrývá.
Nemá nohu? To mě mrzí..
Jinde jsem zase viďel holčičku, tak desetiletou, která měla holou hlavu, ležela na lehátku a vysely z ní hadičky.
Rakovina? Tak mladá! To je strašný.

Pravděpodobně už jsme byli na místě, protože se Simon zastavil před jedním z pokojů. Nahlédl dovnitř a mě pokynul, aby jsem zůstal venku a počkal.
Na co by jsem měl čekat? Co s ní asi tak dělají?
Pak se objevil znova ve dveřích, ale něco bylo jinak. Na jeho tváři byl obrovitánský úsměv.
,,Můžu už.." nechápavě jsem ukázal na dveře a jako odpověď jsem dostal myknutí rameny, které signalizovalo volný průchod.
Neváhal jsem a vešel dovnitř.
První, co jsem zahlédl bylo ostré denní světlo, které pronikalo okny a ozařovalo celý pokoj.
Pak jsem uviděl to, na co jsem čekal celou tu dlouhou dobu.
Stál jsem mezi dveřmi, ruku nad obočím, aby jsem zabránil slunci propichovat mé oči, spadlou bradu a v hlavě, jakoby se mi zastavil mozek.
Srdce vynechalo pár úderů a celý svět se zastavil.
Byla tam.
Seděla na bílém lůžku, v bílé košili, přes stehna přetáhnutou přikrývku, blonďaté vlasy jí spadaly na ramena a na tváři jemný úsměv.
Stále jsem na ní hleděl a nemohl tomu uvěřit. Nezmohl jsem se ani na jediné slovo.

Otočila se.
Pomalu otočila hlavu směrem ke mně a hleděla na mě modrýma očima.
Nikdo nic neříkal.

Z pohledu Alex:

Měla jsem zlý sen. Topila jsem se. Polykala jsem vodu, když jsem se snažila nadechnout a za chvíli se mé plíce naplnily vodou. Tak moc mě to vystrašilo, až jsem se z toho prostě probudila. Otevřela jsem oči, rychle se posadila a začala kašlat. Lekla jsem se, že tu vodu na plicích mám pořád a že se třeba udusím. Když jsem si uvědomila, co se stalo, už mi do pokoje vtrhly sestřičky a s hřejivými úsměvy mě obskakovaly.
Jedna se mě ptala, jak se cítím, druhá mi před očima blikala otravnou baterkou a třetí zapisovala můj zdravotní stav z přístrojů okolo mě. Pak se objevil doktor v bílém plášti, který se mě ptal na nějaké otázky a pak s velkým úsměvem roztáhl závěsy.
,,Tohle mám nejradši." pravil. ,,Když můžu lidem, kteří se probudili z kómatu ukázat ten krásný svět tam venku."
Sluneční paprsky rozzářily celý pokoj a dokonce i můj úsměv.
Tohle mi vážně chybělo.. konečně jsem tady mezi živými. Pomyslela jsem si a vděčně se usmála.
Za chvilku se v mém pokoji rozlehlo velké ticho, když všichni odešli.

Slyšela jsem klapání bot a následné tiché zaťukání na dveře.
Nic jsem neříkala, protože jsem byla doslova unešená výhledem z okna.
Klapot bot se vzdalil, ale slyšela jsem ještě jiné zvuky. Byly to jiné boty a zastavily se ve stejné vzdálenosti, jako ty před tím.
Sledovala jsem hejno ptáků, které se bezstarostně ploužilo po nebi.
Jsem vážně vzhůru? Nespím? Nesním?

Pomalu jsem se otočila směrem ke dveřím, aby jsem zjistila, kdo tam stojí. Pohlédla jsem na hnědovlasého kluka s oříškovýma očima, který na mě koukal stejně překvapeně. Měl na sobě bílý župan a vlasy měl poměrně rozcuchané.

,,Alex?" promluvil pomalu, ale zřetelně.
,,Ano? To.. to jsem já." kývla jsem.
,,Ty víš, kdo jsem?" řekl nervózně.
,,Já.. myslím, že ano."
Usmál se. ,,Řekneš mé jméno?"
,,Viktor."