Od začátku spolu✓ | OPRAVA

47

,,Alex.." ztěžka vydechla. Z jejího hlasu jsem vyčetla, že je asi dojatá tím, že se mi spustily slzy.
,,Pane doktore! Pane doktore!" v mžiku vyběhla z pokoje na podpatcích a řvala na celou chodbu.
Za nedlouho už stál vrchní doktor u mé postele a blikal mi baterkou před očima.
,,Hmm, hmm." pořád opakoval. Nanešťestí baterku vypnul.
,,Slečno, není nic, co by Alex probralo z kómatu. Prozatím. To, že se spustí slzy je úplně normální. Určitě to neznamená, že by se Alex nějak probudila. Prozatím." zopakuje a vytratí se z místnosti.
Aha, tak díky za informace..
,,Moc mě to mrzí. Myslela jsem si, že jsi se třeba vrátila mezi nás. Snad příště." pošeptala sestřička a odešla z pokoje.

• • •

Už je to dohromady měsíc, co ležím v nemocnici. A přibližně týden od "planých slz", jak tomu říkám já.
Viktor se tu objevuje pravidelně každý den, ale už taky nemá tolik času kvůli škole. Jsem za to i docela ráda, protože tu je až moc často.
Občas to vypadá, že je na mně závislý.
Dokonce i sestřička mi to řekla i když to myslela ze srandy. Aspoň doufám..
Jennifer mě navštěvuje pořád dvakrát týdně, výjimečně s Liamem. No a rodiče sem jezdí dvakrát až třikrát za týden. Mamka si ještě občas pobrečí, ale to už je docela normální, protože je trošku víc emotivní. Táta je teď hodně silnej, právě kvůli mámě. Dozvěděla jsem se, že k nám domů přijeli nějací příbuzní podpořit rodiče, tak aspoň se nějak uvolní, ale stejně mi dělá starosti, jak moc času tráví v práci. Až se proberu, tak jim to zakážu.
Jestli se vůbec proberu..
Co, když se už nikdy neproberu? Bože, asi v tebe začnu vážně věřit. Tolikrát jsem k tobě vzhlížela.. Třeba tehdy, když jsem v noci lezla do lednice a slyšela vrzání schodů. Byla jsem posraná strachy a zalezla jsem pod jídelní stůl, jenže při mé blbosti jsem nechala otevřenou lednici a vetřelec, zvaný mamka, se velice divil, když se šel napít a našel otevřenou ledničku.
Ale to mi bylo sedm a bála jsem se, že bude mamka nadávat. To byly super časy..

Pohled Viktora:

Zrovna jsem měl namířeno za Alex, když mi zavybroval telefon. Vytáhl jsem ho z kapsy u kalhot a odemknul ho. Na displeji mi blikala zpráva od Marcuse a stálo v ní, že k nám přijela jeho žena a že by bylo hezké, kdyby jsem přišel domů. Hah, zrovna teď, když jsem chtěl jít za Alex.. tak jindy.
Nastoupil jsem do auta a už už jsem chtěl odjíždět, ale v tom mi Thompsonová strčila hlavu do okýnka u spolujezdce.
,,Fuj, to jsem se lekl." vykulil jsem na ní oči. ,,Ahoj Viktore, můžu?"
,,No vlastně já.. ale ano, prosím." neochotně jsem jí otevřel dveře a ona si elegantně nasedla.
,,Potřebujete něco, paní učitelko?" nervózně jsem na ní pohlédl. Snad nechce další rande.
,,Večeři." usmála se.
,,Co-co prosím?" dělal jsem, že nerozumím jejímu přání.
,,A potom by jsme mohli zajít ke mně." svůdně se usmála a položila svou ruku na mé rameno.
Ježíši na kříži, vážně mě znova balí? U školy? Ona není normální!
,,Slečno Thompsonová, víte, že z toho může být obrovský problém?" Projela mě pohledem a nahnula se k mému uchu. Zkameněl jsem, když mi zkousla ušní lalůček a zašeptala..
,,Adrenalin mám ráda. Takže zítra? Zavolám ti." usmála se a odešla pryč.
Děláš si ze mě prdel? To jsi jí jako nemohl zarazit?! Ty jseš ale kretén! nadával jsem si, mezi tím, co jsem jel domů.

• • •

Zaparkoval jsem na klasickém, vyhrazeném místě před naším domem a šel jsem přímo k hlavnímu vchodu. Než jsem však stačil sáhnout na kliku, dveře se rozlétly do všech stran a v nich stála malá, na pohled nevinná dívka, s dlouhými, zlatými vlasy. ,,Ahoj strejdoo!" vypískla a vrhla se na mě. Měl jsem co dělat, aby jsem se vůbec udržel na nohách a tak jsem jí vzal do náruče.
Tahle malá holčička je dcera mého bratra a jmenuje se Emma. ,,Ahoj princezno." usmál jsem se na ní a dal jí pusu na nos. Zašklebila se na mě. ,,Kde jsou ostatní?" zeptal jsem se i když jsem v tu chvíli slyšel smích z obýváku. Ukázal jsem na rám dveří, které vedou do obývacího pokoje a Emma mi jen šťastně pokývala hlavou. Vyzul jsem si boty a zamířil pozdravit ostatní. Když jsem si stoupl mezi dveře, všichni se na mě otočili. Máma seděla s tátou v obětí na gauči a vedle nich Marcusova nejstarší dcera Sandra. Marcus seděl v křesle a na klíně mu seděla jeho žena Anita.

,Ahoj." slušně jsem pozdravil a pustil jsem malou Emmu na zem, protože se nemohla dočkat toho, až skočí na Anitu a Marcuse. A také se tak stalo.
Přistoupil jsem k mámě a věnoval jí pusu na tvář. ,,Konečně jsme tady všichni." usmála se. ,,Tati.." kývl jsem na něj hlavou a pak si sedl do volného křesla. Sandra se jemně usmívala do svého telefonu.