Od začátku spolu✓ | OPRAVA

56

Otevřel jsem bolavé oči do kterých mě praštilo ostré světlo. Cítil jsem drásavou bolest na zádech, ale nemohl jsem se ani pohnout, vzhledem k tomu, že jsem ležel na.. nemocničním lůžku.
Kde to zase jsem? Proč, proč nejsem u sebe doma? A co se stalo?
Mžoural jsem po pokoji, ale nikoho jsem nespatřil až do chvíle, než se přede mnou objevilo velké, kulaté světlo, které buď blikalo nebo neustále a intenzivně svítilo do mých očí a to velice zblízka. Doprovázelo ho celkem hlasité ,,Viktore. Viktore, slyšíš mě?"
,,Ano a už to prosím vypněte." vyslovil jsem tiše. Jako odpověď se mi dostal tlumený smích, který však nebyl pouze doktorův, jak jsem později zjistil.

,,Alex?" vyslovil jsem s malou nadějí, že je u mě, ale mýlil jsem se.
,,To jsem já, Viktore." pousmála se máma s uslzenýma očima a pevně stiskla mojí dlaň.
,,Mami.." do očí se mi nahrnuly slzy, které jsem jen tak, tak zadržel uvnitř.
,,Já vím, broučku. Já vím." šeptala konejšivě.
,,Moc mi chybí." popotáhl jsem.
Namísto odpovědi vstala ze židle a objala mě.
Moc, moc mi chybí.
Není den, kdy by jsem na ni nemyslel.

Netrvalo to dlouho a do pokoje zase přišel doktor.
,,Tak co, Viktore. Jak se cítíš?"
,,Mám bolest v zádech, ale to je asi všechno."
,,Dobrá. Záda bolí od nárazu, ale zlomené nic není. Máš hlad?"
,,Ano, to teda mám. Kdy mě pustíte?"
,,No, to ještě zdaleka nevíme."
,,Jak nevíte? Vždyť jste říkal, že mi nic není, tak mě můžete pustit, ne?" mračil jsem se.
,,Nic ti není fyzicky." zdůraznil.
,,Ale psychicky to bude teprve oříšek." povzdechl si.
Cože? Psychicky? Co je se mnou špatně?!
,,Jsem úplně v pořádku!" protestoval jsem.
,,Ano, o tomhle se přesvědčíme po krátkých testech."
,,Nemůžete mě tady držet!" zvýšil jsem hlas a přestal vnímat palčivou bolest v zádech.
Doktor se s mírným úsměvem otočil na mojí matku, a pak odešel z pokoje pryč.
,,Broučku s panem doktorem už jsem mluvila a všechno bude v pořádku, prostě ti udělají jenom pár neškodných testů a půjdeš domů, ano?"
,,Ty jsi s tím souhlasila?"
,,Chci pro tebe to nejlepší, zlatíčko."
Odvrátil jsem od ní oči a natáhl se pro ovladač, kterým jsem si zvedl horní část postele do pohodlného sedu.

,,Alex je na tom dobře."
,,Byla jsi za ní?" divil jsem se.
,,Ano. Není od tvého pokoje daleko." pousmála se.
,,Aha.. to, to je fajn."
,,Hele Viktore.. ty testy jsou teď nutností, ale slibuji ti, že pak spolu zajdeme na tvůj oblíbený hamburger, bereš?"
,,Snažíš se mě podplatit?"
,,Ah bože. Všichni se bojíme, že se s tebou něco děje od té nehody s Alex.." zesmutněla.
Máš pravdu. Jsem smutný a zničený, protože nevím jestli to moje přítelkyně přežije.
Už jsem překonal amnézii i hádky, ale tohle? To je moc velké sousto.
Vsadilo na mě hodně lidí, ale tohle je moc vysoká překážka, kterou nejspíš nedokážu přeskočit.
,,Já vím.. půjdu na ty testy."
,,Oh, Viktore.." široce se usmála.
,,Ale pak zajdeme na ten burger." zdůraznil jsem.
,,Slibuji." silně mě objala.

• • •

Jsem na tom psychicky špatně?
Cítím se tak?
Občas mám záchvaty úzkosti.. brečím, jako malé mimino a myslím na všechny ty hnusné věci.
Alex, táta, Thompsonová, Grace..

Stále jsem seděl na posteli a hleděl na mou snídani. Máma odešla asi před hodinkou, ale slíbila, že zítra zase zajde.
Má teď dost práce.
Co třeba dělají kluci?
Určitě cvičí na fotbalovej zápas a já jsem v téhle díře.

Dveře se rozletly a do mého pokoje vkročil vysoký muž s hnědou kadeří a brýlemi pevně nasazenými na nose.
Není mi moc sympatický.
Přistoupil k mé postely a otevřel si nějaké dokumenty, které v mžiku prolistoval a vrátil se očima ke mně.
,,Ahoj, jmenuji se Simon Burns a jsem tvůj lékař." natáhl ke mně ruku se zjevným očekáváním, tak jsem ji přijmul.
,,Poslal mě za tebou vrchní doktor, kvůli testům, že ano?" pousmál se.
,,Nejsem blázen." řekl jsem ostře.
,,To si nikdo z nás nemyslí, Viktore. Je to tvé jméno, však?" nadzvyhl obočí.
,,Ani vy?"
,,Samozřejmě, že ne."
,,Tak proč jste tady?"
,,Poprosil mě o to vrchní doktor." popošel k židly vedle postele.
,,Jsou to malé, krátké testy."
,,A jsou k ničemu."
,,O tom se přesvědčíme."
Pořád jsem měl svraštěné obočí, ale bylo mi jasné, že tuhle konverzaci jsem prohrál.

,,Kdy začneme?" poraženecky jsem si povzdychl a uvolnil obličejové svaly do obyčejného, prázdného výrazu.
,,Co třeba hned." posadil se na bílou židly.
Protočil jsem oči a znovu si hlasitě povzdechl.
,,Takže Viktore na začátek by jsi mi mohl začít tykat."
,,Proč?"
,,Mým cílem je o tobě něco zjistit a určitě se nebudeš otevírat cizímu člověku."
,,Vy ale jste cizí.."
,,A proto chci, aby jsi mě viděl, jako svého kamaráda."
,,Dobrá.." váhavě jsem kývl hlavou.

,,Tak co tě třeba baví? Nějaký tvůj koníček?"
,,Hraju fotbal a čtu knihy."
,,Jak dlouho hraješ fotbal?"
,,Už od malička, vyrůstal jsem s ním."
,,Hraješ ho sám nebo.."
,,Hraju za školní tým."
,,Páni a co ty knihy? Nějaký oblíbený žánr nebo spisovatel?"
,,Čtu vlastně jaký koliv žánr, ale nejvíce asi dobrodružný, nebo fantasy. Oblíbeného spisovatele úplně nemám.." zamyslel jsem se.
,,A co tví přátelé?"
,,Pokud myslíš kluky, tak ti se také věnují fotbalu a.."
,,Máš nějaké holky, jako kamarádky?"
,,Ano, třeba Jennifer. Ta má ráda nakupování, prostě klasická ženská."
,,Jenom Jennifer?"
,,Ne. Mám přítelkyni a ta také miluje knížky."
,,Jak se jmenuje?"
Alex.
Jmenuje se Alex.
,,Viktore?"
Proč mě sakra takhle vyslýchat?
Vždycky bude cizí člověk.
,,Viktore??" zvýšil hlas.
,,A-ano? Pardon, nějak jsem se zamyslel."
,,V pořádku a jak se tedy jmenuje?"
,,Kdo?" pohlédl jsem na něj nechápavě.
,,Tvá přítelkyně."
,,Má přítelkyně? No.." nasucho jsem polkl, když jsem si jí znova představil, jak leží na svém lůžku stále v kómatu.
,,A-a-ale.."
,,Jseš v pořádku?" naklonil se ke mně.
,,A-ano, jen mám nějaké problémy to vyslovit."
,,Máš je často?"
,,Vždy, když mám vyslovit její jméno." přiznal jsem se.

,,Nejmenuje se náhodou Alex?"

Ahoj!
Kdo by nevěděl, tak jsem znovu začala vydávat Fantasy.
Takže stará střídačka = Teen|Fantasy.
Vyhovuje?
Vote|Komm
Díky!
I lve ya!💜