Od začátku spolu✓ | OPRAVA

42

Stála jsem jako přikovaná k zemi a předemnou byl hnědovlasý kluk. On i jeho obličej, který mi v tuhle chvíli naháněl strach.

,,Jak jste si s Jennifer užili oběd?" zeptal se velmi nesympatickým tónem.

Cítila jsem se hodně pod tlakem. Jeho oči na mě byly přišpendlené a nehodlaly ustoupit. Nervózně jsem couvla dozadu a po pár krocích jsem narazila do skříňky. Viktor jen nehybně stál ale jeho oči se jakoby zjemnily. Už z nich nevyzařoval strach a ublíženost. Teď byli tmavě hnědé, oříškové jako je měl před tím.

Před tou nehodou.
Před tou nehodou? Pane bože zase se mi vrátily vzpomínky? Ale to snad.. To je Viktor a já?  Drží mě za ruku a jeho oči jsou plné něhy. Plné.. lásky? Jak je to možné?

,,Můžu mít otázku?"
,,Neodpověděla jsi mi." udělal krok ke mně.
,,Prosím." natáhla jsem před sebe ruku na zákaz jakéhokoli dalšího kroku.. ,,Je to osobní otázka."

Zarazil se. Zorničky se mu roztáhly a zase stál úplně nehybně.

,,Co je důležitější, než to, že potřebuju znát tvé myšlenky ze včerejška?"
,,Pravda o tom, co mezi námi bylo dřív."

Uhnul pohledu. Něco mi tají.

,,Už nesnesu další lži. Teď a tady mi řekni, co jsme byly před mou nehodou." ruku jsem svěsila podel těla a dala mu tak prostor, aby se mi zcela otevřel.
Místo toho se ostře otočil a vůbec se nevěnoval mé otázce.

,,Děje se něco?" zeptala jsem se ho. Neodpověděl mi. Přistoupila jsem tedy k němu a chytila ho za rameno s nadějí, že se mi bude věnovat. Jeho pohled spadnul na mě a jeho ruka chytila tu mou. Najednou se mnou škubl a zatáhl mě za skříňku tak rychle, že jsem to ani nestačila zaostřit.

Právě teď jsem jeho tělem přimáčknutá ke skříňce a jeho ruce jsou těsně u mé hlavy.
Co to dělá?
Když se pokusím zatlačit rukou na jeho hrudi a naznačit mu, aby se posunul, ani se nehne.
,,Co to má být?"
,,Pššt!" rychle odsekne.
,,Cože?"
,,Školník." koukne se mi do očí a pak zase uhne.
,,A to se nesmíš ani pohnout?"
,,Neryskoval bych to." mrkne.
,,Odpověz mi."
,,Na co?"
,,Děláš ze mě hloupou?" strčila jsem do něj.
,,Né jen přesně nevím, na co jsi se ptala." bránil se.
,,Co bylo mezi námi?" zopakovala jsem mu to velmi zřetelně. Hlasitě polknul,prohrábl si vlasy a povzdechl si.
,,Mezi mnou a tebou?"
,,Před mou nehodou." dodala jsem.
,,A co chceš slyšet Alex?" zhluboka se nadechl. ,,To, že jsme spolu chodili a teď už je to pryč? Že Darren je největší blbec na světě, ublížil ti ale ty to vůbec netušíš? Že jsem do tebe pořád stejně zamilovaný a nikdy v životě jsem takovou holku jako ty nepotkal? Zabil by jsem toho kreténa, co tě srazil, protože nic jiného si nezaslouží! A co teprve, když jsem za tebou byl v nemocnici a tví rodiče mi řekli, že si mě nebudeš pamatovat? Všechny naše vzpomínky se rozplinuly jako nic, protože jsi zapomněla. Netušíš jak moc jsem se snažil zapomenout i já ale je to pořád čerstvý a já netuším jak se s tím mám vyrovnat..." zastavil se a s těží popadal dech.

Než stačil vychrlit další informace, před očima se mi rozsvítilo. Ve vteřině jsem věděla, kdo je zač ten hnědovlasý kluk. Milý, hodný a upřímný. Věděla jsem, kde jsme se poprvé setkali a kde jsme se poprvé políbili. Bylo to jako sen, vědět, kdo stál při tobě a koho tolik miluješ.
Miluju? Tak takhle to je.. Jsme partneři.

,,Proč jsi mi to neřekl hned?" do očí se mi nahrnuly slzy ale já se musela usmívat.
,,Nevěděl jsem, jak ti to říct.. Alex moc mě to mrzí. Nikdy jsem nechtěl aby..."
Skočila jsem mu kolem krku a silně ho obejmula. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli budu mít problém se školníkem. Věděla jsem, že ho mám ráda a že přesně tohle oba potřebujeme.
Chytil mě okolo pasu a opětoval mi pevný stisk.
,,Tolik jsi mi chyběla." zašeptal.
,,Řekla bych, že ty mě taky ale..." povolila jsem svůj stisk a pohladila ho po tváři.
,,Myslím, že má mysl si vzpomněla." jemně jsem se usmála a spojila jsem naše rty.

,,Začneme od začátku?"
,,Od začátku jsme spolu."