Od začátku spolu✓ | OPRAVA

36

Únavná cesta. Sedím na sedačce za spolujezdcem a vedle mě sedí Viktor.
Ano, správně. Viktor. Sedí a kouká z okna auta. Ani nevím jak, ale prostě jsme se dohodli, že se mnou pojede k babičce a bude mi dělat společnost.
Chudák, asi se mu zrovna dvakrát nechce.
Mami, proč jsi to navrhla? Proklínám svou mámu zatím co se na mě Viktor otočí. Pohlédnu do jeho tmavě hnědých očí a na chvilku úplně zapomenu kde vlastně jsem.
Zvláštní pocit, jako by jsem si chtěla na něco vzpomenout, ale nejde to.
,,Tak jsme tady." oznámí táta a zaparkuje na vyznačeném poli. Odtrhnu se od Viktorovo obličeje a všichni vstoupíme z auta.
,,Bylo by dobré, jít nejdříve pozdravit babičku a až pak tady někde trajdat, bereš?" otočí se ma mě máma.
,,Jo, jasně." usměju se na ní.

Při příchodu do babiččina obrovského domu nás babička dost občerstvila, poznala Viktora a mě vyspovídala.
,,Ehm.. Ukážu ti zbytek domu?" navrhla jsem Viktorovi, který byl zrovna na mobilu. Odvrátil své hnědé oči od displeje a pohlédl na mě. ,,Klidně."

Vyšli jsme velké, tmavé schodiště, které se táhlo někam do výše a naskytl se nám pohled na dlouhou chodbu, na jejíž okrajích byli rozmístěné dveře.
,,Tohle bejval krásnej hotel. Jako malá jsem sem ráda jezdila." otevřela jsem první dveře. Byla to ložnice mé babičky.
,,Vedla tenhle hotel s mým dědou, dokud oba nešli do důchodu." vejdu do místnosti, krásně vyzdobené a upravené místnosti.
,,A kde je tvůj děda?" váhavě se zeptá.
Na chvilku se zarazím.
Nojo.. Kde je můj děda? A jak vlastně vypadá?? Neříkejte mi že..
Otočím se k němu a do očí se mi nahrnou slzy. Jeho oči se roztáhnou a jedním krokem je u mě.
,,Já nevím." syknu. ,,Nemůžu si vzpomenout." rozbrečím se.

Z pohledu Viktora:
Stála tam, v tom hezkým pokoji a obličej si zakrývala dlaní. Bylo mi jasné, že brečí. Ihned jsem k ní došel a objal jí kolem ramen. Položila si hlavu na mou hruď a úplně se rozbrečela.
,,Nemůžu si na něj vzpomenout." až neslyšně mluvila mezi vzlyky.
Co mám teď dělat?? Je to už doba, co jsem jí takhle objímal a najednou mi brečí v náručí.
Jen tak jsme tam stáli. Ani jeden z nás nebyl schopný slova. Cítil jsem, jak se čím dál tím víc tlačí na moje tělo. Pak se ale rychle vzdálila a pohlédla mi do očí. Co by jsem měl udělat?
Dech se mi zrychlil a její oči se roztáhly.
,,Alex! Prosím, pojďte oba dolu!" zařval neznámý hlas ze zdola.
Ihned jsme se oba vzdálili a panovalo hrobové ticho, do chvíle, než promluvila.
,,O-omlouvám se. Zpanikařila jsem.." váhavě na mě pohlédla.
,,V pořádku, chápu to. Možná by jsi to měla říct rodičům." pouze přikývne.
,,Tak.. Půjdeme dolu. Nejspíš už dorazili ostatní příbuzní." vyšla z koupelny, kde si myla tvář, ulepenou od slz.
,,Jo, jasně." kývnul jsem a otevřel dveře od pokoje.

Něco kratšího aby jsem zase všechno nevypsala v jedné kapitole.😂Zdravíím, jak se máte? Ano já vím, že už týdny a týdny slibuju rande s účou a ono pořád nic, ale počkejte si.😋
Vote|Komm
Díky:)