Od začátku spolu✓ | OPRAVA

28

Z pohledu Alex:

Ležím na nemocničním lůžku a hledím do bílého stropu.
Před třemi dny jsem se vzbudila z hlubokého spánku a zjistila jsem, že mám krátkodobou amnézii.
Nějaká sestřička, která byla už asi na vyšším levelu než ostatní sestry, mi vysvětlila, co se stalo a proč tu pořád jsem.
Měla jsem autonehodu, nějaký člověk mě srazil a já se nepříjemně bouchla do hlavy a způsobila si poruchu mozku. Jen zázrakem jsem vyvázla bez ochrnutí a tak celé tři dny ležím na pokoji, který je vymalovaný na bílo, nábytek je taky bílý a připadám si tady, jako na psychiatrické léčebně.

Někdo zaťuká na dveře a já jsem nucená přerušit mé milované rozvalování na postely.
,,Dále!" křiknu směrem ke dveřím a protáhnu se v sedu. Dveře se pomalu otevřou a v nich se objeví máma s tátou a velká kytice růží.
,,Ahoj zlatičko!" řeknou oba naráz a přistoupí k mé postely.
,,Ahoj, ráda vás vidím." pozdravím je a obejmu.
,,Tady jsme ti přinesli něco na zakousnutí aby jsi nám nezhubla." Ušklíbne se máma a na stůl mi položí krabici plnou různého ovoce, nějaké jogurty a čokolády.
,,Díky." usměju se.
Táta mezitím vzal vázu z mého nočního stolku, uschlé kytky vyhodil a natočil do ní čistou vodu, do které pak vložil růže a dal zpátky na stolek.
,.Jsou krásné!" přičichnu si a dodám
,,A ještě lépe voní." uchechtnu se.

Oba se posadí vedle mé postele a jako obvykle se mě začnou vyptávat, jestli už jsem si na něco nevzpomněla, jak se mi tady daří atd.
,,Promiňte, zklamu vás ale na nic o čem nevím jsem si nevzpomněla." zakroutím hlavou.
,,A žádný zajímavý stav mé psychické stránky jsem nezaznamenal, takže prosím, buďtě v klidu." zakroutím očima. Pak se rychle usměju aby si o mě nemysleli bůh ví co..

,,Tak se uvidíme zase zítra beruško." řekne máma mezi dveřmi.
,,Jasně, mějte se, pa!" křiknu směrem ke dveřím, které se nakonec zavřou.

A co teď? pomyslím si. Rozhlížím se po pokoji ale nic záživného, co by jsem tu mohla dělat vážně nevidím. Nakonec se natáhnu pro tašku položenou pod postelí a vytáhnu z ní krabičku. Tuhle krabičku mi přinesla máma. Jsou v ní fotky, které by mi mohli pomoct vzpomenout si. Na jedné z fotek jsem já s nějakým klukem. Držíme se za ruce.
Možná mám kluka ale zapomněla jsem na něho. Na další fotce jsem zase s jiným klukem ale tomu už dávám pusu na líčko. Jejich tváře mi nejsou nijak povědomé. Ten první má blonďaté vlasy, je o trošku vyšší než já a má pokřivený úsměv. Fešák. Ušklíbnu se pro sebe. Ten druhý kluk je od pohledu sympatický. Má hnědé vlasy, hezké oči a je vysoký.
,,Je hezkej!" zanotuju si a pak se sama sobě musím smát.
,,Třeba právě s ním chodím!" usměju se.
Ale to by za mnou třeba už přišel, žejo. Nikdo jiný, kromě rodičů a Jennifer za mnou nechodí. Třeba bydlí někde daleko. Přemýšlím..

Z pohledu Viktora:

Nasedl jsem do auta a vyrazil směr nemocnice. Za pár minut jsem parkoval a bez zbytečných keců na recepci jsem nastoupil do výtahu.

Co jí mám asi tak říct? Musím na ní jít pomalu, jinak by se mě mohla leknout.
Vyjedu do patra a najdu pokoj 325. Chvilku váhám před jejími dveřmi ale nakonec zaťukám.
,,Dále!" ozve se hlas blonďaté slečny. Nervózně vezmu za kliku, otevřu a stoupnu si do dveří.
Hledím na ní, jako kdyby jsem jí v životě neviděl. Vlasy má spuštěné volně na zádech, na sobě má tílko a legíny a její kůže není tak bílá, jako byla naposledy. Tak dlouho jsem jí neviděl a teď, když jí mám pozdravit, se nemůžu ani hnout.
,,Budeš tam jen tak stát?" usměje se na mě.
Překvapeně na ní pohlédnu.
,,Noo.. Ty asi nevíš kdo jsem!" snažím se o úsměv, při čemž zavřu dveře a pomalým krokem jdu k ní.
,,Vlastně ne, vůbec tě neznám." odpoví a při tom si prohrábne své blonďaté vlasy.
,,Jsem Viktor, chodíme spolu do školy..." natáhnu k ní ruku na seznámení.
,,Viktor?" zvedne jedno obočí a brada jí jemně klesne dolů.
,,Ano.. A ty jseš Alex." zasměju se.
,,Já jsem.. Ale ano, ovšem. Jsem Alex, těší mě." zmateně mi podá ruku.
,,A co tady děláš Viktore?"
,,Noo.. Přišel jsem se na tebe podívat. Doslechl jsem se, že jsi měla autonehodu a že máš amnézii."
,,Aha, no to je pravda. A my jsme se nějak dobře znali? Nebo..?"
,,No vlastně.." Ještě ne!
,,Byli jsme, nebo spíš jsme velmi dobří kámoši."
,,Aha.. Tak to mě mrzí, že si na tebe nepamatuju, Viktore, ale snad až si vzpomenu, bude to zase jako dřív." usměje se.
,,Vlastně.." natáhne se pro krabičku na jejím nočním stole.
,,Mám naší společnou fotku. Před chvílí jsem na ní koukala a snažila se vzpomenout ale marně." vyndá dvě fotky a tu jednu mi ukáže.
To jsme se společně fotili ještě před tím incidentem s Grace.
,,Chci se tě na něco zeptat, Viktore."
,,Na cokoliv." usměju se a čekám co mi řekne.
,,Mám ještě jednu fotku, na které je jiný kluk," podá mi fotku, na které je ona s... Darrenem.
,,Chceš se zeptat, jestli ho znám?" zvednu k ní zrak ale vážně mě ničí, že jí to nakonec budu muset říct.
,,Ano. Znáš toho kluka?" zeptá se a v očích se jí zajiskří.
To bolí.
,,Znám. Jmenuje se Darren." odpovím jí a uhnu očnímu kontaktu.
,,Darren? A co mám s tím klukem?" zeptá se s nedočkavostí v hlase.
,,Je to tvůj bejvalej kluk." přecedím přes zuby.
,,Bejvalej?" řekne sklesle.
,,Jo bejvalej. Ublížil ti." otočím se k ní.
,,Aha. To byla taková ta klasická hádka, která bejvá ve vztahu, ne?" zašklebí se a fotku si vezme zpátky k sobě.

Klasická hádka?? To nebyla moc klasická hádka! Ale to ti teď nemůžu říct! A proč se tak culíš na tu fotku?!
,,Díky Viktore, vypadáš jako supr kámoš." usměje se na mě.

Kámoš, jo? To jsi mi jako dala friendzone?
,,Jasně, pro tebe cokoliv." pokřiveně se usměju. No myslím, že už půjdu." zvednu se ze židle.
,,A přijdeš ještě?" zeptá se s obavou v hlase.
Otočím se směrem k ní. Pohled do jejích očí mě donutil se usmát.
Za tebou kdykoli, princezno.
,,Určitě." obejmu jí a pak už odcházím ze dveří.