Od začátku spolu✓ | OPRAVA

46

Vždycky jsem si přála prožít život, jako každý. Ten obyčejný život..
Mít velkou rodinu, milujícího manžela, vysněnou práci a zažít všechno, po čem toužím. Bohužel..
Zrovna mě, to ten nahoře zakázal. Nejdřív mi vzal paměť a pak vnímání.
Asi to tak má opravdu být..

Ležím na nemocničním lůžku a.. Spím?
Ano, jsem v kómatu. Už několik dní.
Stalo se to při té operaci, která byla podle všeho ohrožením mého života. No, po dokončení jsem se ze spánku neprobrala, nýbrž do něj upadla ještě více. Říkáte si, že to musí být hrozné, ale ve skutečnosti není. Sice spím, ale vnímám všechno, co dokážu slyšet.
Nejhorší to bylo na začátku, když za mnou přijeli rodiče a máma brečela. V tu chvíli jsem ani slyšet nechtěla. Každý týden se tu minimálně dvakrát zastaví Jennifer, někdy i s Liamem. Povídá si se mnou a vypráví mi, co všechno se děje ve škole, doma a i novinky z města. Kde co opravují, co staví nebo kdo se s kým vyspal. Joo, občas jsou to vážně pikantnosti.
A Viktor? Ten tu tráví ze všech nejvíce času. Není den, kdy se tu po škole neobjeví. Vždy si přinese nejednu knihu, zavře se semnou v pokoji a předčítá mi její obsah. A aby jsem nezapomněla, každý týden mi přináší čerstvé květiny. Je tak pozorný..
Pravidelně mě kontrolují doktoři a sestry a když si mezi sebou povídají, dozvídám se všechny informace o svém zdravotním stavu.

Pokud se nepletu tak zrovna teď je čas, kdy...
Pomalu se otevřou dveře do mého pokoje. Klepání bot vede až k mé postely, kde se zastaví a dotyčný se posadí na židly.
,,Ahoj Alex." promluví a já podle hlasu poznávám, že je to Viktor.
Ahoj..
,,Tak jak se ti daří?" chytně mě za ruku. Je tak teplá, narozdíl od té mojí.
Hele.. mám se dobře. Krmí mě tekutou stravou, každý den mi blikají před očima baterkou a neustále mi píšou nové léky. Je tu akorát jeden malej problém.. jsem v kómatu!
,,Já vím, asi to je nic moc, co?" přejede bříškem palce po mých kloubech na ruce.
Jakoby jsi mi četl myšlenky broučku..
Ale jinak se tu mám jako v bavlnce.
,,Slyšel jsem, že Darren dostal nějaký trest.."
Ještě, aby ne. Idiot!
,,Ale o tom všem ti řeknu, až budeš vzhůru."
Cože? Ne ne ne! Můžeš mi to přece říct i teď!
,,Byl jsem u tebe doma a.." zašustil taškou, ve které pravděpodobně něco hledal.
Co jsi dělal u mě doma?
,,A přinesl jsem ti tu tvou rozečtenou knížku. Ale vzhledem k tomu, že vůbec netuším o co tam jde, asi si jí přečtu od začátku.. doufám, že ti to nebude vadit."
No.. budu ti vyzrazovat, co se stane, pokud ti to nevadí?
,,Vsadil bych se, že by jsi mi prozradila, co se stane." zasměje se.
Pfff, já? Nikdyy..
,,Jo a mimochodem, školní knihovnu parádně přestavěli."
Cože?! Vážně? Tak to je úžasný!
,,Tři zdi místnosti jsou pokryté knihovnami, u čtvrté zdi je mohutný stůl, za kterým pořád sedí ta stará, syčící ženská a uprostřed jsou stoly, křesla a ty pohodlné pytle na sezení."
Páni.. Už se nemůžu dočkat!
,,Doufám, že budu první, s kým tam půjdeš." řekne tiše.
Určitě ano, Viktore.
Znovu mi pohladí hřbet dlaně a něžně jí položí zpátky na lůžko.
,,Už, aby jsi se probrala. Moc mi chybíš." vtiskne mi pusu na čelo, usadí se zpátky do křesla za doprovodu mírného zavrzání a podle zvuku poznám, že bere knihu do ruky a otevírá ji.
,,Tak fajn.." odkašle se.
,,Seděla jsem na břehu rybníka, nedaleko našeho statku."
Byl podzim a na hladině pluly pestrobarevné listy jako loďky.
,,Foukal mírný, studený vítr a mě to donutilo zachumlat se do teplé, háčkované šaly od mé babičky."
Nevěděla jsem, že je to naposledy, co tu sedím a přemýšlím o svém životě.
,,Když se však za mnou objevila blikající policejní auta, došlo mi, co se v tomhle tajemném městě děje."

• • •

,,No teda.." vydechl nadšený Viktor a zavřel knihu, asi po sedmi kapitolách.
,,Myslel jsem si, že to bude nějaká blbost, ale fakt je to supr."
To je snad jasné, když jsem tu knihu vybrala já, ne?
,,To už je zase tolik hodin?" zakňoura, pravděpodobně po tom, co se koukne na tikající hodiny.
,,Budu muset jít. Na dnešek máme domluvenou rodinnou večeři. Tátu pustí z vězení domů s podmínkou, takže máma si usmyslela, že ho překvapíme večeří." poznám, že se usmál.
To je úžasný! Tak to gratuluju.
,,Tak se uvidíme zítra, princezno." vstane z křesla a letmo mě políbí.
Jeho rty jsou měkké a sladké, jako vždy.
,,Musíš se mi vrátit, Alex. Bez tebe můj život nemá smysl. Chápeš?" zašeptá se zjevným smutkem v hlase.
,,Miluju tě." ještě jednou šeptne ty dvě krásná slůvka a potom za klapotu bot, odejde z pokoje a tiše za sebou zavře dveře.
Viktore.. Tolik mě mrzí, že s tebou nemůžu být. Rve mi srdce, když si tě představím smutného kvůli mě.
Z ničehož nic se mi do očí nahrnou slzy.
Počkat.. Můžu brečet? Můžu se hýbat??
Zkusila jsem pohnout rukou, ale marně. Nepohnula jsem ani prstem, natož celou rukou.
Sakra! Ale slzy uvolnit můžu!
Sestřičko! Sestro!
Teď, když vás potřebuju jste někde na kávičce, ale když chci mít klid, tak mi tady oxidujete.
Zanaříkám.

Jako kdyby mě bůh vyslyšel.. Za pár minutek se otevřely dveře a v nich stála sestra s papírama v rukou. Za ohlušujícího klapotu podpatků došla k mé postely a měřila mi srdeční tep.
,,Ahoj krasavice." pozdravila mě a zapsala si něco do těch papírů.
Nazdárek, hele prosimtě všimla jsi si těch sl-
,,Tak co dneska? Jak se cítíš?" promasíruje mi dlaně, stehna a nakonec i klíční kosti a krk.
No fajn, díky, že se ptáš a teď ty slzy..
,,Co si dáš k večeři? Mám tu ovoce s jogurtem. Mňamka." napojí mi tekutou stravu a zase si něco zapíše.
Sakra ženská, poslouchej mě trošku!
,,Kanyla drží.. Zítra jí asi odpojíme, drahoušku. Aby jsme ti nesebrali moc krve. Ale kapačky ti zůstanou. ještě nejsi OK po té operaci." cítím úsměv v jejích slovech.
Upravuje mi noční košily, když tu najednou se zastaví. Jakoby jí někdo zmrazil. Její teplá ruka se pomalu přibližuje k mé tváří.

Že by si nakonec všimla?