Od začátku spolu✓ | OPRAVA

54

,,Co to kurva je?!
Kde jsi to vzal?!"
,,V klidu brácho.. někdo mi to strčil do batohu, ale bez podpisu."
,,To si ze mě děláš prdel? Kdo by ti něco takovýho dával?!"
,,Já to fakt nevím."
,,Musíš něco vědět, když to dali tobě!"
,,Myslíš, že to byli oni?" koukl se Jason kamsi za mě a když jsem se otočil, naskytl se mi pohled na hlouček kluků.
,,To fakt netuším, ale celá jejich banda se bavila s Darrenem a ten pošuk ušil na tátu pěknou boudu." zamračil jsem se.
,,Určitě to vyřešíme, ale né teď." poplácal mě znova po zádech a vytáhl mě z lavičky směrem k fotbalovému míči.

• • •

Necelé tři hodiny jsme strávily na hřišti, než začalo strašně pršet.
,,Tak dělejte, všichni do sprch!" řval trenér, přes ohlušující rány velkých
kapek.
Naneštěstí mi to netrvalo dlouho a už oblečený jsem postával před hlavním vchodem na hřiště a čekal na Jasona.

Neustále mi vrtá hlavou ta kreténská fotka. Kdo by jí strčil zrovna Jasonovi do batohu? Vždyť se mnou není ani příbuzný, tak proč on? Třeba to žádný smysl ani nedává.

Než jsem stačil udělat závěr za tím, co se právě odehrálo už se vedle mě natřásal Jason.
,,Svezu tě?" nabídl jsem mu.
,,Jasně, proč ne?" pousmál se a už sedal do auta.

,,Takže.. Fakt netušíš, kdo by ti mohl zrovna tuhle fotku strčit do batohu?"
,,Vůbec. Jestli si někdo všiml, že jsem se bavil se Sandrou a proto si mě spojil s tvojí rodinou.. nebo jen tak?"
,,Jako, že někdo šel okolo a jen tak z nudy hodil papír zrovna do tvojí tašky?"
,,Blbost." zavrtěl hlavou.
,,Ty vole, tak mě to sere!"
,,Věřím ti to."
,,Úplně mi to drásá nervy, doprdele!"
,,Uklidni se, třeba je to jenom blbej žert.."
,,Hodně blbej žert! Ale až najdu toho, kdo to udělal.. Zabiju ho!" rozzuřeňe jsem kopl do dřevěné lavičky před Jasonovým domem.
,,Kdyby jsi na něco přišel, zavolej." dodal jsem a nasedl do auta.
,,Jasně, čau." kývnul a odešel.

Za chvíli jsem byl doma a už i dost unavený. Ani jsem se neobtěžoval s večeří, pouze jsem se převlékl a skočil do postele.

• • •

Vzbudil jsem se až druhý den přesně pět minut před budíkem. Neochotně jsem vstal hned po tom, co mě nabudila myšlenka Po škole se stavíš za Alex a šel do koupelny, kde jsem si vyčistil zuby, učesal vlasy a nakonec se vrátil do pokoje k mé skříni.
Nejsem zase takovej perfekcionista, aby jsem měl slaďený outfit, aby mi šli všechny barvy do sebe, nebo trávení času u skříně den předem kvůli rozhodování, co si vezmu na sebe a proto volím první věci, které se mi dostanou pod ruku.
Modré jeansy, zelené triko a šedá mikina. Klasika.

Seběhl jsem dřevěné schody a dostal se tak do kuchyně, kde mě výtala mimo jiné i vůňe čerstvých rohlíků.
Miluju tu vůni.
Když jsem se pozdravil s ostatními, co už byli vzhůru usedl jsem ke stolu a dal se do jídla.
,,Po škole se zdržím." zadíval jsem se na hrnek s čajem.
,,Dobře zlato, hlavně na sebe dávej pozor." usmála se máma a dál se věnovala rozhovoru s Anitou.
To je všechno? Žádný.. Kam jdeš? Kdy přijdeš?
,,Tak fajn, já pojedu." zapil jsem poslední sousto snídaně a vyšel vstříc k autu, kterým jsem měl namířeno rovnou do školy.

Zanedlouho jsem parkoval u právě zmiňované školy, ve které by jsem radši poslední měsíc a třičtvrtě nebyl.
Včera se na mě lidi dívali, jako na psychopata. Doufám, že už je to přešlo..
Vystoupil jsem z auta, zamknul ho a s batohem na zádech se vypravil k partičce kluků, kteří postávali blízko vchodovým dveřím. Už z dálky mě zdravili a kupodivu se na mě nikdo jiný neotočil.

,,Zdarec." praštil mě Owen do ramene.
,,Nazdar." kývnul jsem na všechny s mírným úsměvem.
,

,Dneska už v pohodě?" šťouchnul do mě Liam, který právě přišel.
,,Asi?" váhavě jsem zakmytal rameny a celá naše tlupa se sunula ke skříňkám.

,,Mimochodem, kde máš Jennifer? Asi by jsem se jí měl omluvit." otevřel jsem dvířka od stříbrné skříňky a vyndal z ní barevnou knihu a sešit.
,,Nebylo jí dobře, tak radši zůstala doma, ale možná, že zítra už se tu objeví."
,,Aha." odvětil jsem a odcházel do třídy.

První hodinu jsme měli velice oblíbený dějepis.
Zase trapná hodina. A zrovna s tou ženskou..
Jen co jsem na to pomyslel, už se objevila mezi dveřmi a kráčela k učitelskému stolu.
Dneska vypadá jinak, tak.. hezky.
Pomysles jsem si a zvědavě jí okukoval.
Zapsala do třídní knihy a pak zvedla oči, přímo na mě. Netvářila se zrovna naštvaně, jak jsem si myslel po tom posledním výstupu po telefonu.
Tvářila se normálně, s lehkým úsměvem na tváři a jiskrami v očích jako od samého začátku.
Odkašlala si a dál se věnovala počítání žáků.
,,Alex pořád chybí?" nevěřícně si mě prohlédla.
,,Ano.. Pořád." řekl jsem nechápavě.
To snad neví, že je v kómatu?
,,Má všechny hodiny omluvené? Nějak se mi to nezdá..."
,,Je v kómatu." řekl jsem jí bez známky naštvanosti, i když jsem měl sto chutí jí něco zařvat do obličeje.
Vykulila na mě oči a chvíli bylo hrobové ticho, než jsem řekl něco dalšího.
,,Takže hodiny má určitě omluvené od rodičů." mrknul jsem na ní a namáčkl se více do židle v poslední lavici, aby mě nebylo moc vidět.
Párkrát zatřásla hlavou asi, aby se probrala a pak začala vykládat novou látku.

Ta ženská fakt nevěděla, že je Alex v nemocnici? Je to normální?

Nazdárek lidičky!😝
Jak užíváte zbytek prázdnin? Já se zrovna nacházím v kempu, kde o wifi naštěstí není nouze, takže bezva.😄
Jak se vám teď líbí kapitoly z Viktorova pohledu?
Komm|Vote
Díky! 🤗
lve ya💜