Od začátku spolu✓ | OPRAVA

51

Pohled Viktora:

Zaparkoval jsem u domu a společně se Sandrou jsme vešli dovnitř.
,,Ahoj rodinko!" rozkřikla se na celý barák.
,,Jsme v kuchyni!" ozvala se Anita.
Vyzuli jsme se a šli po chladné zemi, obtažené linem až na určité místo.
,,Ahoj, tak jak jste se měli?" zeptala se nás máma, když zrovna nandavala porci amerických brambor na talíř.
Pohlédli jsme na sebe a oba zadržovali smích.
Já myslím, že to bylo vážně k popukání..
,,Určitě máte hlad, tak se posaďte a ty Viktore, prosím pomůžeš mi s talířema?" prohodila máma už předem jasnou věc a podávala mi plné talíře.
,,Jasně.." prohodil jsem a nosil na stůl.

Při jídle jsem neřekl ani slovo, spíš jsem poslouchal rodiče, bráchu nebo malou Emmu, jak roztomile povídá o svých kamarádech ze školky a když jsem dojedl, odnesl jsem nádobí do myčky a s popřáním ,,Dobrou noc." ostatním se vytratil do pokoje.

Tiše jsem za sebou zavřel dveře a sedl do měkké postele.
Je.. Úplněk? Pomysles jsem si, když mi celý pokoj ozařovaly měsíční paprsky.
V tu chvíli mi začal zvonit telefon. Váhavě jsem ho zvednul a četl bílé písmo na displeji.
Rachel Thompsonová..
Zhluboka jsem se nadechl a přijal hovor.
,,Prosím?"
,,Viktore? Ahoj, tady Rachel. Tak jak se domluvíme na tu večeři?"
,,No víte, chtěl jsem s vámi o tom pohovořit.."
,,Zajisté, takže v kolik mě vyzvedneš?"
,,Co-co prosím?"
,,No, v kolik hodin mě vyzvedneš. Nebo si myslíš, že snad půjdu pěšky?" řekla povrchně.
,,Paní profesorko, nehodlám vás vyzvedá-"
,,Viktore, o tomhle se nebavíme. Vyhovuje ti to tak za dvacet minut?"
,,Tak dost!" ztratil jsem nervy.
,,Cože?"
,,Na žádnou pitomou večeri s vámi nepůjdu, jasné? Ten oběd byla chyba a už se to nebude opakovat. A prosím vás, přestaňte se mnou flirtovat. Není mi to příjemné, když mám přítelkyni. A jestli vás za to vyhodí ze školy, to si myslím, taky není zrovna dvakrát příjemné. Na shledanou." típnul jsem hovor a hodil mobil na postel.
Konečně to mám za sebou. Už žádná šílená učitelka.
Sebral jsem se a ze skříně vytáhl černé spodní prádlo. S tím jsem zamířil do koupelny, kde jsem se osprchoval, převlékl a vyčistil zuby.
Na nic jiného, kromě skoku do postele a tvrdého spánku, jsem se už nezmohl.

• • •

Když jsem se vzbudil, byl už druhý den. Unavenýma očima jsem bloudil po bílé zdi mého pokoje až k velkým, skleněným oknům, ze kterých šla vidět celá ulice a zjistil jsem, že slunce teprve vychází. Oddychl jsem si, že není už poledne, jinak by mě matka zabila.
Líně jsem se přetočil na záda a ještě líňeji se posadil. Prohrábl jsem si hnědé vlasy, které byly rozházené do všech stran a protáhl se. Na mobilu mi blikalo upozornění z nějaké aplikace a když jsem vše prohlédl, odhodlal jsem se k oblékání.
Vyndal jsem ze skříně černé jeansy,  šedé tričko a béžovou mikinu. Hodil jsem to na sebe, vyčistil zuby a učesal hnědou hřívu. Popadl jsem mobil a kráčel do kuchyně.

Nepřekvapilo mě, když jsem viděl mámu s Anitou u snídaně.
,,Dobré ráno." pousmál jsem se a vyndal pomerančový džus z lednice.
,,Co se stalo, že jsi tak brzo vzhůru?" pronesla máma se zjevným posměškem v hlase.
Ano, já vím, že normálně takhle brzo nevstávám, ale jednou za čas můžu, ne? Protočil jsem oči, ale to už se objevil táta.
,,Dobré." pozdraví nás pohledem a mámě vtiskne pusu na tvář.
Chybí mi Alex. Pomyslím si a se skleničkou džusu se přesunu do obývacího pokoje.

Po uplynulých patnácti minutách intenzivního koukání na komický pořad, jsem se vrátil do kuchyně, kde už byl obložený stůl.
,,No mami, jsi se překonala." zašklebil jsem se.
,,Nebuď sprostý." zasmála se máma, když pokládala teplé tousty na stůl.
Usedli jsme ke stolu a dali se do klidné snídaně. Za nedlouho se objevila Sandra i s malou Emmou. Přisedli k nám a mezi tím, co všichni jedli, mě chuť nějak přešla. Koukal jsem do prázdného talíře a přemýšlel.
Předevčírem jsem nebyl za Alex, včera také ne a dneska? Co budu dělat dneska? Měsíc.. Měsíc a půl, co je v kómatu. Měsíc a půl jsem neměl možnost jí políbit a říct jí, jak moc mi chybí a jak moc jí miluju.

Ani jsem si neuvědomil, když na mě mluvila máma. Neslyšel jsem v tu chvíli vůbec nic. Jediné, co jsem chtěl, bylo, aby se Alex probudila.
,,Viktore, proč nic nejíš?" zeptala se máma.
Neodpověděl jsem.
,,Viktore, odpověz své matce, když se tě na něco ptá." řekl táta vážným hlasem.
Zvedl jsem pohled od prázdného talíře a prohlédl si je. Všichni na mě koukali s velkými otazníky v očích. Nemohl jsem ze sebe vydat ani hlásku a nešlo se ani pohnout.
,,Viktore? Co se děje?" zeptala se Sandra, která seděla hned vedle mě.
Otočil jsem se k ní a beze slov na ní hleděl.
,,Nemáš hlad?" zeptala se znova.
Nevím. Já už ani nevím, kdo jsem.
,,Prosím, řekni něco." řekla s pokrčeným obočím.
Ty.. Ty by jsi mě mohla pochopit?

Stále se na mě koukala ustaraným výrazem.

,,A.." vyšlo z mých úst.
,,A?" zopakovala.
,,A?" zopakovala i máma.
,,Ale.." znova.
Kam mi uteklo x? Proč sakra nejsem schopný to vyslovit?!
,,Alex?.." zablesklo se jí v očích.
,,Alex." vydechl jsem a z očí mi vytekla slza.
Všichni seděli jako přikovaní, jenom Sandra věděla, jak moc odsud potřebuju odejít, a tak se zvedla a odvedla mě do mého pokoje.

,,Vážně je to tak zlé? I po takové době?" soucitně se na mě podívala.
,,Pořád." plácl jsem sebou na postel a obličej si zakryl rukou.
,,Jseš u sebe doma. U sebe v pokoji, můžeš brečet, jak nahlas budeš chtít." řekla.
,,Myslíš? Ale jsem kluk a ti podle mého táty nebrečí." popotáhl jsem.
,,Když to potřebuješ, prostě to udělej." posadila se na židli a založila si ruce do klína.
Posadil jsem se a zaujatě na ní hleděl.
,,Pokud potřebuješ mluvit, mluv." pobídla mě k tomu a já po chvíli přece jenom povolil.
,,Víš, bolí to." koukl jsem se na své dlaně.
,,Když najdeš někoho, s kým jsi šťastný, nechceš, aby to skončilo. Prostě.."
,,Chápu." hřejive se usmála.
,,Potom, když se tomu člověku něco stane, nedokážeš to vzít tak lehce, protože ho moc miluješ.." zase ty slzy.
,,Do háje!" zakřičel jsem a chytil se za hlavu.
,,Klid! Chce to zachovat klid." v mžiku vyskočila ze židle a přiběhla ke mně.
,,Nechci... Nechci, aby zemřela." řekl jsem mezi vzlyky.
,,Já vím." obejmula mě kolem ramen.
,,Nechci, aby mi odešla!" zaryl jsem si nehty mezi vlasy.
,,Prosím, uklidni se Viktore. Alex bude určitě v pořádku!" naléhala.

Seděli jsme tam, dál už beze slov. Šel slyšet pouze můj vzlyko, popotahování a slabé ,,Ššš.." z jejích rtů.