Od začátku spolu✓ | OPRAVA

26

,,Někdo jí srazil..."řekne uplakaná Jennifer.

Pane bože, Alex měla autonehodu?? Proto mi nezvedala telefon. Kdo by to pro boha udělal?!
Nevím, co mám na to říct a tak se jenom zvednu ze židle a rychlým krokem se vydám pryč ze třídy. U skříněk mě doběhne Liam.
,,Kam jako chceš jít?" zeptá se udýchaně.
,,Za Alex?" zavřu skříňku a otočím se k němu.
,,Ty víš, kde teď je?"
,,Ne ale hádám, že bude v nejbližší nemocnici." otočil jsem se, že už půjdu ale Liam mě chytil za rameno.
,,Jenn ví přesně, kde se Alex nachází. Než odejdeš, zeptej se jí." pokřiveně se usmál a odcházel zpátky do třídy, já jsem mu byl v patách.

Jennifer mi dala adresu nemocnice a s Liamem mi slíbili krytí před učitelkou. Těsně před zvoněním jsem vyklouzl ze školy, snad bez povšimnutí a odjel do nejbližší nemocnice, kde má Alex být.

Parkoviště pro návštěvníky nebylo zrovna dvakrát volné a tak jsem chvíli kroužil dokola, než se nějakej chlápek smiloval a udělal mi místo. Rychlým krokem jsem se dostal na recepci, kde za pultem seděla mladá ženská, věčně telefonující s anonymníma lidma a příjemná tak asi jako štípající svetr.
,,Dobrý den, mohl-"
,,Vydržte! Nevidíte snad, že telefonuji?" řekla, né zrovna dvakrát příjemně a dál se věnovala telefonu.
,,Omluvte mě, ale moje pří-"
,,Říkám vám, počkejte si až dohovořím!" zavrčela na mě ale mě to neodradilo.
,,Slečno! Moje přítelkyně měla autonehodu a vaší prácí je, aby jste mi řekla, na jakém pokoji leží!" přecedil jsem přes zuby a bouchl do pultu pěstí, až jí vypadlo sluchátko z ruky.
Udiveně na mě pohlédla a vykulila oči. Zarazila se ale potom se vzpamatovala, telefon zavěsila a v počítači našla pokoj pod jménem Alex Clarková.
,,325." řekla a omluvně na mě pohlédla.
,,Díky." pousmál jsem se a mířil k výtahu. Než jsem ho přivolal, našel jsem si pavilon a zároveň patro ve kterém se nachází pokoj na zvýrazněné info tabuli. Nastoupil jsem do výtahu a zmáčkl poschodí 4.

Naštěstí jsem ve správném pavilonu, tahle nemocnice je sakra veliká. Oddychnu si a s hlasem oznamovacím, že jsem na místě, vyjdu ze dveří. Je tu spousta chodeb ale každá je číslovaná od kolika, do kolika je v ní pokojů.
,,300-330." přečtu si. Sebejistým krokem se vydám k bílým dveřím.

Nejdříve na ně zaťukám a pak nervózně nahlédnu dovnitř. U nemocničního lůžka sedí paní Clarková a vedle ní pan Clark. Pak uvidím Alex. Leží a jediné co se hýbe, je její hrudník. Známka, že je naživu. Ruce má položené vedle těla, hlavu na polštáři a v jejím obličeji není výraz. Z rukou a nosu jí vedou hadičky, břicho má obvázané a je bílá jako stěna.

Zavřel jsem za sebou dveře a udělal pár kroků k Alex. Její rodiče se hned otočili a když mě spatřili, jemně se usmáli.
,,Dobrý den." šeptl jsem a stoupl si z druhé strany postele.
,,Ahoj Viktore, rádi tě vidíme. I když jsme si to nepředstavovali v takovéto situaci." řekne paní Clarková a rychle si utře oči plné slz.

,,Co přesně se stalo?" zeptám se a kouknu na pana Clarka. Oční kontakt mi opětuje a začne mi vysvětlovat..
,,Alex šla na autobus, stejně jako každé ráno. Bohužel, než tam došla, nějaký šílenec v autě jí srazil a potom od místa nehody utekl. Naštěstí se najdou jeho otisky na volantu tak snad se ten bastard najde."
,,Franku!" okřikne ho paní Clarková. ,,Nebuď sprostý."
,,Omlouvám se Stephanie, ale jinak tomu člověku neřeknu."
,,On utekl z místa činu? Co to je za..." zarazil jsem se. Nechtěl jsem být nezdvořilý a tak jsem už radši nic neříkal. Chytl jsem Alex za ruku a chvilku na ní koukal. Nemohla dělat nic. Vypadala jako když spí...
Co jí vlastně je?
,,A jak je na tom?" zeptal jsem se.
,,Myslel jsem, že to víš." zarazil se Frank.
,,Ne nevím.. Co je s ní?" zeptal jsem se znovu, tentokrát víc nervózně.
,,Možná by jsi se měl posadit, chlapče." ukáže na židli, v rohu místnosti. Bez komentáře pro ní dojdu, posadím se znova vedle postele a pohlédnu na Franka.
,,Je to s ní dost vážné. Poranila si hlavu a jenom zázrakem vyvázne bez ochrnutí horní části těla, ale její mozek neměl takové štěstí. Hned, co se Alex probudí, bude mít krátkodobou amnezii."
,,Co to znamená?" zeptám se celý napjatý a vystrašený.
,,Bude si pamatovat nás, své rodiče, protože jsme s ní nejdéle. Ale ty, Viktore.. Tebe si pravděpodobně pamatovat nebude."