FAME [JungKook]

16. kapitola

Kate's pov, Londýn

„Prosím, zahýbejte prsty." Řekl doktor.

Udělala jsem to, i když to bylo docela bolestivé. Když mi začal prohmatávat kotník, sykla jsem. Podívala jsem se na manažerku a ta jen zavrtěla hlavou.

Docela se v ní všechny pocity mísily. Byla na mě naštvaná, no pak měla strach, co na to řekne vedení, když jsme před sebou měli mít ještě jeden koncert.

„Zlomené to není, no minimálně vyvrtnuté. Dlaha a klidový režim." Sundal si doktor brýle a podíval se taky směrem k mé manažerce, které se při slově „klidový režim" snad zježily všechny chloupky na těle.

„Na to tu není prostor, zítra musí na stage." Rozhodila rukama.

„Předepíšu slečně prášky proti bolesti." Úplně ji ignoroval a hleděl si svého. Zasednul k počítači a nám dvěma nevěnoval už žádnou pozornost.

„Panebože... to jsi taky nemohla dávat větší pozor?" vyjela po mně, značně vynervovaná.

„Dávala jsem si pozor. Nemůžu za to, že mi Amber stoupla na nohu." Protočila jsem očima. Vlastně to ani nebyla moje vina, no stejně mi ji každý dává.

Byla jsem unavená, noha mě hrozně bolela a nervy jsem taky měla slušně na pochodu. Poslední závěrečný koncert a já si vyvrtnu kotník. Všechna choreografie v háji. Konec toto.

„Je mi už všechno jedno, ale zítra vystoupíš, i kdybys měla sedět jen na židličce." Vytáhla svůj telefon, když jí začal zvonit, a pak odešla ven z ordinace.

Jen jsem si povzdychla a ležela dál na lehátku, dokud znovu nepřišel doktor, nedal mi do ruky léky, které potřebuji a nějaké instrukce ohledně dlahy. Snažila jsem se na něj být milá, i když mě to bolelo, protože manažerka na něj byla hnusná už od příchodu a on je tu snad ten poslední, co za to může.

„Děkuji, zvládnu to." Vzala jsem si malou berličku, která mi měla trochu pomáhat při chůzi a vlekla se s ní, s mobilem a věcmi, co mi dal, ke dveřím.

Za nimi čekala Amber s Bree a na konci chodby stála manažerka a s někým se dohadovala.

„Tak co?" zeptala se Bree hned, co mě uviděla.

„Vymknutý kotník." Pokrčila jsem rameny a převzala si od ní bundu. Venku byla pořád ještě docela zima, přestože je pomalu konec března. No počasí tady v Anglii si fakt nevybírá.

„Bohaaaa..." zaklela Amber. Nechápu její rozhořčení, vážně. Já bych se snad měla rozčilovat, že si nedala větší pozor a teď mě to bolí jako čert.

„Muselas tam stát tak pitomě?"

„To si děláš prdel, ne?" pozdvihla jsem obočí.

„Stálas moc blízko, kdybys byla tam, jak máš být, tak se to nestane." Div jí z očí nešlehaly blesky.

„Tohle fakt nemíním poslouchat." Zavrtěla jsem hlavou a vydala se z nemocnice ven.

„Kate, počkej... ona to tak přece nemyslela." Objevila se Bree hned vedle mě.

„Ale myslela. Tanec jsem vymyslela já. Už od začátku na to měla pindy, protože jí to nejde a nechtělo se jí do toho dát trochu úsilí. Takže teď mi to dá pořádně sežrat." Sykla jsem skrz zuby. Dává mi to najevo při každé příležitosti. Jen já jsem tak pitomá, že to prostě ignoruju, protože nechci žádné rozepře.

Ulevilo se mi, když jsem se dostala k sobě do bytu. Byla jsem naprosto bez energie a unavená. Nezmohla jsem se pořádně ani na sprchu, jen jsem se opláchla, vzala si cereálie, které byly to jediné, co jsem doma měla, a svalila se na gauč k televizi.