FAME [JungKook]

25. kapitola

Jungkook's pov, Soul

Teklo ze mě tak, až jsem měl pocit, že jsem pod sprchou. Užíval jsem si to ale. Díky vyčerpání a soustředění se na novou choreografii jsem alespoň zapomněl na to, že je to skoro více jak týden a Kate se mi stále neozvala.

Pořád jsem si říkal, že mi do toho nic není, že mi na ní přece až tak moc nezáleží, protože... vždyť jsme se viděli asi tak třikrát.

Omyl.

Záleží.

A nesu těžce, že o jejím stavu nic nevím. Zkrátka, aniž bych to chtěl, se o ni bojím. Kdyby to nebylo vážné, tak se přece hned ozve. Alespoň by napsala sms, že je v pořádku. Jenže ono nic... ticho po pěšině.

Nechal jsem jí několik vzkazů a jen doufal, že jí všechny dojdou a ona si je přečte.

„Hodíme si pauzu, hoši." Zahlásil choreograf a my se všichni svalili na chladivou zem tělocvičny. Měl jsem blažený pocit z dnešního tréninku. Byl fajn. Nikdo nás nehonil jako jindy, protože pro to nebyl důvod. Yoongi ještě pořád dělal svou hudbu a manažer prohlásil, že žádný comeback v dohledné době mít nebudeme. Chodíme proto do práce jen dopoledne, jako všichni normální lidé, vymýšlíme nové choreografie, snažíme se skládat hudbu a je to sranda.

Jen pořád ta Kate...

„JungKookie..." Hoseok mě probral z přemýšlení a tak tak jsem stihl chytit svůj telefon, když ho po mně hodil.

„Někdo ti volá."

Nechápavě jsem se podíval na display a zjistil, že to mám na tichém vyzvánění. Divím se, že si toho vůbec všiml. Jenže pak jsem uviděl jméno a srdce se mi div nezastavilo.

„To je Kate!" vyhrkl jsem a upoutal tak pozornost všech v místnosti.

„Tak to zvedni, dělej!" strčil do mě Jimin, když jsem se k ničemu neměl.

Asi to zvonilo docela dlouho, takže jsem neváhala a stisknul zelené tlačítko.

„Halo, Kate?" odsunul jsem se do koutu tělocvičny a doufal, že mě ostatní nebudou poslouchat, no očividně jsem se spletl, protože i když setrvali na svých místech, tak byli ticho jako pěny a měli nastražené uši.

„Ahoj." Ozvala se ona.

„Jsi v pořádku? Dostala jsi mé vzkazy?"

„Dostala. Děkuji." Slyšel jsem malý úsměv v jejím hlase.

„Promiň, ale nemohla jsem odpovědět dřív, probudila jsem se před třemi dny, ale byla jsem tak vyčerpaná..."

„Já tomu rozumím, neomlouvej se." Skočil jsem jí do řeči.

„Co se stalo?"

„To ta noha." Tón jejího hlasu se změnil.

„Blbě jsem na ni šlápla, a pak spadla z pódia. U toho jsem se ještě bouchla do hlavy a... bylo to." Zamumlala.

„Je mi to líto, je ti už líp?"

„Asi jo."

„Asi?!" pohledem jsem střelil k ostatním, kteří mě stále sledovali.

„Když ta noha..." nevím, jestli se mi to zdálo, ale popotáhla.

„Je to s ní špatné." Nezdálo, opravdu začala plakat.

Cítil jsem se hrozně, že jí nemůžu jinak pomoct, ale na to jsem byl moc daleko. Nevím sice, co bych udělal, kdyby tu byla, ale při nejmenších by ji objal a cítil se víc užitečný, než takhle přes telefon.