FAME [JungKook]

Doslov autora

Popravdě nějak nevím, jak začít.

Tohle už je pátý doslov autora. Nevím, jestli mám být ráda nebo být smutná. Ráda proto, protože považuji za svůj osobní úspěch, že jsem zdárně dopsala pět příběhů až do úplného konce. Smutná, protože... zase konec?!

Přijde mi neuvěřitelné, jak ten čas letí. Vždyť to bylo včera, co jsem FAME začala zveřejňovat a dneska se s ní mám loučit?

Po mé úplně první fan fikci (Straight into heart) měla FAME nejvíce částí. 59 dílů, 196 stránek ve Wordu a 78 265 slov. To je celkem masakr a co teprve, když vám povím, že jsem příběh začala psát 25. srpna 2016. To je více jak rok! Rok mého života stráveného nad jediným příběhem (obrazně řečeno, samozřejmě).

Ale nebudu se hádat, já to psala ráda. Bavilo mě vymýšlet, co se mezi Kate a JungKookem stane úplně stejně, jako mě baví psát zápletky v jiných mých příbězích. Začalo to poměrně nevinně, mělo to být na pár dílů, no vyklubalo se z toho tohle. Nelituji však. Možná jsou scény, které bych vypustila nebo bych je upravila a možná na to i někdy dojde, no příběh jako celek se mi líbí a jsem s ním spokojená. Nemůžu ho sice zařadit k mým nejvíce oblíbeným, ale to už je jen otázka subjektivního názoru.

Trochu mě mrzí, že jsem zápletku s mužem, který Kate vydíral, nedotáhla zcela do konce. Uvědomila jsem si ale, že já prostě nejsem ten typ. Neumím psát akční a napínavé scény. Hrozně se u podobných věcech trápím a přijde mi, že to neskutečně jde vidět i na kvalitě. Možná jsem tady nevyužila úplně potenciál děje, no nechť je mi, prosím, odpuštěno. Já asi zkrátka budu pořád psát to zamilované klišé na různé způsoby a v různém podání. Přitom je vcelku ironické, že já sama příliš velký romantik nejsem.

Nicméně, jako v každém předchozím proslovu, i tady bych vám chtěla velmi poděkovat za každý komentář a vote, kterým jste mě podpořili. Nepamatuji si už, co jsem psala na konci ostatních příběhů a jestli se opakuji, pak se omlouvám, ale pokud sami nepíšete, tak asi ani nepochopíte, co to pro autora je, když mu čtenáři dají najevo, že jsou s ním.

Jednou mi jedna slečna v osobní zprávě napsala, že má vymyšlený příběh, ale že příběhů je mnoho a ptala se, jestli má vůbec cenu ho psát. Nejprve jsem nevěděla, co odpovědět, ale po krátké úvaze jsem na to přišla. Já jako autor píšu příběhy hlavně proto, že mě to baví. Kdyby mě to nebavilo, tak se na to vykašlu.

Proč tedy autoři potřebují komentáře a votes? Teoreticky nepotřebují a to je fakt. Jenže co je má motivovat k tomu, aby zde zvěřejňovali svá díla, zabývali se gramatikou a podobnými věcmi, když jim nikdo nedá najevo, že ho to zajímá? Bylo by velmi jednoduché si napsat příběh jen do počítače, a pak si ho číst i s těmi chybami, které prostě při psaní nevědomky naflagám. Však mně přece nevadí a kvůli komu bych to jako měla opravovat?

Takže sečteno a podtrženo, pokud můžete, podporujte své oblíbené autory. Napiště jim komentář se dvěma, třemi slovy, nikdo nechce slohovky. Však já se i nad podobnými zprávami culím jako idiot a jistě nejsem sama.

A všem, kteří takto dělali radost mě během FAME, mnohokrát děkuji. Díky, díky, díky a ještě jednou díky.

Andy