FAME [JungKook]

35. kapitola

JungKoo's pov, Soul

Dneska jsem vzal Kate do psí kavárny. Sám to tam mám moc rád a chtěl jsem jí to ukázat. Říkala, že jednou byla v kočičí kavárně v Londýně a moc se jí tam líbilo. Doufal jsem proto, že i psi ji zaujmou.

Jednou bych chtěl mít vlastního psa. Ne, chtěl bych mít psa, který by byl můj i její. Byl by náš a starali bychom se o něj jako miminko. Bylo by to roztomilé, mít takové zvíře. Škoda jen, že to nejde.

„Ale nééé... tenhle je fakt rozkošný." Vzala si do náruče bílého bišonka. Jako vždy to tu bylo poloprázdné, a tak jsme se i s kávou usídlili na zemi mezi psi a hráli si s nimi.

„Mně se líbí tenhle." Ukázal jsem na retrívra a pohladil ho po hlavě. Hned jsem tak přilákal jeho pozornost, no nepočítal jsem s tím, že tak velký pes se mi bude chtít vměstnat na klín. Byl ještě štěně, no ne už nejmenší. Měl sice trochu problémy, ale na mé překvapení to zvládl – až na to, že mi po chvíli začaly mravenčit nohy.

„Ten je moc veliký. Potřeboval by určitě zahradu, kde by mohl běhat, a tu já nemám." Nevěděla, kam dřív s rukama, protože všichni psi se dožadovali hlazení a nějakého kontaktu.

„Lidi mají i v paneláku velké psy." Nechápal jsem.

Je sice fakt, že tady v Koreji jsou trendem spíše menší psi. Nejen pro nedostatek prostoru, ale pak taky proto, že lidi se velkých psů často bojí. Já jsem ten typ, co by spíš uvítal většího pejska. Chodil s ním na výlety a na procházky. Byla by to sranda.

„Jo, ale nemyslím si, že je to správné. Až jednou budu mít rodinný barák s velkou zahradou, taky si pořídím velkého." Zasnila se.

„Bude mít dostatek prostoru. Nemám moc ráda, když mají lidi v bytech velké psi. Oni jsou pak odkázáni jen na to, když je vezmou na procházku." Dodala.

„Hm, to je fakt." To jsem musel potvrdit. Když se člověk psovi věnuje, není to velký problém, no horší je, když ho pak třeba zanedbává. Zvíře za to nemůže a trpí tím.

„Nikdy jsi mi neřekla, že jsi až takový milovník zvířat." Nadhodil jsem a odpil si ledové kávy. Retrívr mi pořád odpočíval na kolenech, a tak jsem ho hladil po hlavě a po velkém těle. Za chvíli ho ale, chudáčka, budu muset odehnat, jinak se nepostavím.

„Jsem, dělala jsem i pár kampaní. Hlavně teda s kočkama, protože ty jsem jako menší mívala víc. Ráda mám ale všechna zvířata."

„Co to bylo za kampaň?" zajímalo mě. Viděl jsem s ní snad všechny reklamy a videa – jo, můžu si říkat stalker, ale byl jsem moc zvědavý, a pak taky, když jsme od sebe, co jiného mi zbývá? Můžu ji maximálně sledovat na internetu.

„Na kastraci koček." Zašklebila se.

„To je kruté!" vyhrkl jsem.

„Zní to blbě, ale poslouchej..." přerušila mě ihned.

„Co je lepší? Nechat kočku tak a až bude mít koťata, tak je topit, nebo házet lidem přes ploty, protože je zkrátka nechceš? Je to zásah do přírody, s tím souhlasím, ale raději bych svou kočku nechala vykastrovat a snížila tak počet opuštěných koťat, které lidi vyhazují a ony pak umírají buď hlady, anebo je přejede auto."

Do pusy si strčila slaminu a začala sát svou čokoládu, kterou jsem jí koupil. Oba jsme měli chuť na kávu i na čokoládu, tak jsme si dali každý něco, a pak to navzájem sdíleli.

„Asi máš pravdu." Přiznal jsem.

Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Přijde mi hrozné, když do kočky nebo do psa řežou. No když si představí tu spoustu koťat a štěňat, které pak nemají žádný domov... to je asi horší.