FAME [JungKook]

31. kapitola

JungKook's pov, Incheon airport

Zase jsem byl pro jednou naprosto ztracený mezi davem lidí. Byl jsem zamaskovaný, jak nejvíce to šlo, aby mě nikdo nepoznal a tak trochu se bál, že ani sama Kate mě nepozná.

Myslel jsem si, že i ona bude zamaskovaná, aby si jí tu náhodou někdo nevšiml, no překvapilo mě, když jsem uviděl hlouček a uprostřed něj stála známá hnědovláska.

Dávala jim podpisy... počkat, cože? Neřekla, že nechce, aby ji někdo poznal?

To mi pak bude muset někdo něco vysvětlit.

Rozhodně jsem se k ní nepřibližoval a čekal opodál, nespouštějíc z ní pohled. Hlavně abych ji znovu neztratil.

Najednou mi zapípal mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy a otevřel Kakao talk.

KateS: Sejdeme se u taxíků

JJK: Ok

Vydal jsem se proto zpátky před letištní halu a nenápadně sledoval, jestli vylezla i ona. Objevila se u dalšího vchodu a loučila se s těmi lidmi. Pak zastavila u prvního taxíku, otevřela jeho dveře a asi mluvila s řidičem. Společně začali dávat její zavazadlo do kufru a ona pak nasedla.

Rychle jsem se tam rozešel, aby mi náhodou neodjela a naskočil na zadní sedadlo.

„Kate!" objal jsem ji rychle. Srdce se mohlo zbláznit nadšením, že je zase tady. Asi jsem pěkně v tom, řekl bych.

Nestihla mi ani odpovědět, protože jsem si hned na kousek stáhnul masku a vtiskl jí polibek. Nechtěl jsem, aby byl tak krátký, ale vyrušil nás řidič, který si odkašlal.

„Dejte si prosím pásy." Upozornil nás.

Protočil jsem nad tím očima a připásal se. Náladu mi to ale rozhodně nezkazilo... je tady!

„Jaká byla cesta, vše v pořádku?" zeptal jsem se jí, když se taxikář konečně rozjel a nechával za námi letištní halu i s davem lidí.

„Až na to, že mě hned u letištní kontroly poznalo pár lidí, tak vše probíhalo hladce." Stiskla mou ruku, když jsem ji za ní vzal.

Sice jsem si představoval trošku kvalitnější přivítání, no myslím, že v penzionu si jí užiju dostatečně. A nebudu se u toho bát, že na nás náhodou někdo přijde.

„To jsem rád, jsi moc unavená?" vyzvídal jsem. Je teprve brzo ráno, určitě bude mít jet leg a bude se jí chtít spát, no trošku jsem plánoval, že by si mohla jít odpočinout, něco si vybalit a večer bych ji pozval na večeři k nám, ať se konečně pozná pořádně s kluky.

„Není to tak hrozné, ale asi se mnou dneska nic moc nebude." Přiznala.

Nedivím se. Moc dobře rozumím, jaké to je, když člověk cestuje tak daleko. Někdy toho lítání mám až až.

„Byl jsem se podívat na ubytování, co jsme zarezervovali. Je to tam pěkné, bude se ti to líbit." Povzbudil jsem ji.

„Vážně? A kdy jsi tohle stihnul?" pozdvihla překvapeně obočí.

„Včera. Chtěl jsem se ujistit, že je to v pohodě, kdyžtak bych zařídil něco jiného." Na chvíli jsem se zadíval na krajinu za oknem, no když neodpovídala, otočil jsem se zpátky.

„Co je?"

„Děkuji, jsi moc hodný." Měla přesně ten samý výraz jako před dvěma dny, když jsme si skypovali.