FAME [JungKook]

52. kapitola

JungKook's pov

Jakmile jsem spatřil známou postavu, hned jsem se k ní rozešel. Neřekl jsem nic a přitiskl ji pevně k sobě. Volali jsme si a říkala, že je v pohodě, no i tak jsem se za ni cítil hrozně. Bylo to všude. Psali o tom na internetu, v novinách. Muselo to pro ni být příšerné.

„Jsi v pořádku?" nos jsem zabořil do jejích voňavých vlasů, rád, že už je tady. Při nejmenším jsem byl klidný, že ji mám u sebe. Nemyslím si sice, že by sem přiletěl i on a dál ji pronásledoval, no jistý si být nemůžu. Budu ji střežit jako oko v hlavě.

„Jsem, neboj." Odtáhla se s úsměvem. Vypadala unaveně, no jinak nebyla nijak znepokojená. Bál jsem se, že ji přivítám a ona se mi rozpláče v náručí.

„Opravdu? Víš, že mi to můžeš říct." Dal jsem ji vlasy za ucho.

„Vím, ale fakt je mi dobře. Kupodivu to byly holky, které mě moc podpořily." Dala mi malou pusu.

Ta mi samozřejmě ani za nic nestačila, a tak jsem její obličej podržel u svého o něco déle.

„Chyběla jsi mi a jsem rád, že tu jsi." Řekl jsem upřímně.

„I já jsem... a taky jsi mi chyběl." Tvář se jí rozjasnila. Vypadala opravdu dobře. Na to, jak moc se bála, že to praskne, co si pomyslí ostatní, a co kdo bude psát, tak to brala s klidem.

„Venku je docela hrůza, jsi na to připravená?" kývnul jsem na ochranku, která přišla semnou a ta se postarala o její kufry.

„To zvládnu." Přitakala. Chytil jsem ji proto pevně do náruče a spolu jsme vlezli do haly, kde byla mela. Věděli, že přiletí, a když jsem se tu pak ještě objevil já... bylo to jak pod palbou.

Sklonil jsem hlavu a vedl nás až k autu, které jsem si pro dnešek půjčil. Shánět tu taxíka se mi už fakt nechtělo.

Když jsme večer dorazili domů, dal jsem její kufr ke skříni, a pak jsme se oba svalili naráz do postele. Ona vyčerpaná z cesty a já z ranního tréninku.

„Je super tu znovu být. Těšila jsem." Zavrtala hlavu do polštáře, na což jsem se musel uchichtnout. Byla roztomilá.

„Byl jsi tady?" vykoukla na mě.

„Jen párkrát, aby tu ty kytky neumřely." Ukázal jsem na květináče, které byly na parapetu.

„Jsem tu sice rád, ale je to smutné, když tu nejsi i ty." Sledoval jsem, jak se nadzvedla, a pak se mi vměstnala do náruče.

„Bože je tu fakt dobře." Zapředla do mého svetru. Stiskl jsem ji u sebe a zavřel oči. Je tu dobře.

Usnuli jsme oba v tu ránu. I když bylo brzo, byli jsme neumytí a nebyli jsme převlečení do oblečení na spaní. Ani jednomu to nevadilo.

Ráno mě probudily nějaké nezvyklé pohyby.

„Kate." Zabručel jsem rozespale. Její zadeček byl až nebezpečně blízko mého rozkroku a to její vrtění pro mě bylo fakt nebezpečné.

„Vstaneš už?" zašeptala mi do ucha, na které mě vzápětí políbila. Líbilo se mi to a nemálo, co si budeme povídat. Čekal jsem na tohle probuzení a chtěl si ho užít, no dneska to nešlo, když jsem pospíchal do práce. Bůh ví, kolik je hodin. Možná už jdu pozdě.

„Hm a ne sám." Zakňučel jsem, upozorňujíc na bouli, která mě hned začala tlačit v kalhotách.

„No ták." Zatahala mě za svetr.