FAME [JungKook]

28. kapitola

Kate's pov, China

Měla jsem smíšené pocity z toho všeho, no pro mé štěstí převládal jen ten jeden – úleva. Bylo pro mě moc těžké o tom mluvit a co teprve pak, když jsem netušila, jak na to asi zareaguje. Riskla jsem to, řekla mu své nejčernější tajemství a čekala, jestli po tomhle odejde, anebo zůstane.

Cítila jsem vnitřní třas, protože jsem z těch vzpomínek byla rozrušená, no vykompenzoval to fakt, že si vybral to druhé. Zůstal tady a zachoval se snad nejlíp, jak jsem od něj mohla čekat.

Mohla jsem se na to všechno vykašlat. Mohla jsem ho odmítnout a prostě nic neříkat. No na to je mi s ním až moc dobře, a tak nějak zjišťuju, že už se ho nechci vzdát.

To mě přinutilo vyložit karty na stůl.

Bylo už pozdě večer, no já neměla na spánek ani pomyšlení. Věděla jsem, že po tom, co jsme se o tom bavili, neusnu tak snadno. Zase to bylo tady se mnou. Byla jsem proto ráda, že nenavrhl, ať už jdeme spát, no místo toho jsme seděli na gauči, přitulení k sobě a sledovali Rattatuille.

Teda...

Já ho sledovala a on mi usínal na ramenu.

Takže jsem místo sledování filmu sledovala jeho. A že to byla pěkná podívaná.

„Chceš si jít už lehnout?" nechtěla jsem ho trápit. Takhle se vůbec nevyspí a budou ho akorát bolet záda.

„Ne, jsem v pohodě." Zamumlal a několikrát se promrvil.

Hodně dlouho jsem odolávala, protože jsem nejprve neměla odvahu, no na konec jsem prsty jemně vjela do jeho vlasů a pousmála se nad spokojeným zamručením.

„Pojď do postele, vážně." Šeptla jsem.

Z pod hustých řas na mě vykouklo jeho oko.

„Ale jen, když půjdeš semnou." Udal podmínku.

Sice se mi dvakrát nechtělo, protože jsem věděla, že spánek mě teď v dohledné době určitě nečeká, no budu raději ležet vedle něj, než sedět sama na gauči.

Přikývla jsem proto, a oba jsme se zvedli z pohovky.

Odestlala jsem postel a on se tam jako na povel ihned svalil. Já se ještě šla umýt do koupelny, no pak jsem zhasnula veškerá světla a zalehla vedle. Podle toho, jak hlasitě dýchal, jsem předpokládala, že už spí. Sotva jsem se ale přikryla společnou peřinou, přivalil se ke mně blíž a jednou rukou mě objal.

„Kate?" zašeptal.

„Jo?" otočila jsem se čelem k němu po jeho vzoru a uviděla pouze odlesky jeho očí, jelikož v pokoji byla moc velká tma.

„Máš strach, když tě takhle objímám?" zarazil mě otázkou.

„Nemám... proč si to myslíš?" odpověděla jsem.

On ani neví, jak dobře se cítím, když jsem v jeho náručí. To mi problém nedělá. Ani jeho polibky. Jsou stejně tak úžasné.

Ale mám strach z těch dalších věcí a nevím, co to se mnou udělá, až na to přijde.

„Nevím." Viděla jsem, jak zamrkal.

„Když tě objímal Harry, tak ti to taky nevadilo?"

„S Harrym to bylo jiné." Povzdychla jsem si. Harry Styles je kapitola sama o sobě. Ještě pořád jsem se nerozhodla, jestli na ni vlastně vzpomínám v dobrém nebo ve zlém. Byl hodný, byl to kamarád... ale pořád se nemůžu dostat přes to, co udělal.