FAME [JungKook]

36. kapitola

Kate's pov.

Byla jsem sama v obchodě s nábytkem. JungKook měl asi deset minut zpoždění, no vůbec mu to nezazlívám, protože venku to vypadalo na pěkný sajgon. Bylo zrovna pršící období, takže dusno, zataženo a déšť. On musel dopoledne na trénink, já dlouho spala, a pak se vydala do obchoďáku nakoupit nějaké drobnosti do bytu.

Hrozně ráda zařizuju věci. Byt v Londýně byl jako první mé samostatné bydlení bez rodičů. Jelikož jsem se tam musela přestěhovat narychlo, interiér mi zařizovala firma. Po té zkušenosti to už nikdy neudělám. Byl krásný, moderní, ale i po pár měsících jsem si tam nepřipadala jako doma. Hodně věcí jsem si pak předělala podle sebe, když na to byl čas.

V Paříži jsem se opravdu vyřádila, a jelikož teď na to mám taky prostor, hodlám to zopakovat a byt si zútulnit.

„Můžu vám pomoct?" oslovil mě muž, možná okolo třiceti pěti let.

„Děkuji, já se zatím jen dívám." Usmála jsem se mile. Měla jsem už nějaké tipy na pohovku, ale chtěla jsem, aby tu JungKook byl taky a jen mě v mých názorech utvrdil.

„Dnes máme ještě dvaceti procentní slevy, byla by škoda toho nevyužít." Asi se mě rozhodl nenechat na pokoji.

„Určitě toho využiji, ale ještě na někoho čekám" Snažila jsem se mu vysvětlit.

„Zařizujete si nový byt, anebo obměňujete starý nábytek?" ptal se dál.

„Nový byt." Odvětila jsem dvěma slovy.

„Pak vám můžu nabídnout odvoz veškerého nábytku zcela zdarma až do vašeho bytu!"

Vím, že toho měl na srdci víc, možná mi chtěl povyprávět rovnou celou jejich reklamu z televize, kterou jsem tam viděla, no naštěstí to už nestihl, protože mi někdo obmotal paži kolem ramen a vyrušil ho tak z mluvení.

„Promiň, jdu pozdě." Neviděla jsem jeho úsměv, protože měl stále černou roušku na obličeji, no dokázala jsem si ho vyvodit od jemných vrásek, které se mu utvořily kolem oči.

„To nevadí." Taky jsem se usmála, a pak se otočila k chlapíkovi, který konečně zavřel svá ústa.

„Podíváme se kolem." Řekl mu JungKook, když si všiml, že tam stojí a dívá se na nás.

„Samozřejmě. Budu tady, pokud budete něco potřebovat." Odklidil se.

Docela se mi ulevilo, že už mě nijak nepronásleduje. Začínalo to být otravné a já nechtěla být nějak neslušná, na to jsou tu lidi dost hákliví.

„Ahoj, čekáš dlouho?" sundal si konečně masku, a dal mi malou pusu na rty. V obchodě nebylo moc lidí, a tak se asi nebál odhalení. Já si na sebe dneska oblékla vyloženě pohodlné oblečení a na hlavu si dala kšiltovku, takže jsem taky byla těžce identifikovatelná.

„Ahoj, nečekám." Vzala jsem ho za ruku. O chlapovi, který mě tu nejdřív tak otrávil, jsem se nezmiňovala. Raději jsme se začali zabývat jinými věcmi.

Přesně, jak jsem chtěla, tak mi pomohl vybrat nějaké základní věci. Když jsem viděla tolik drobností a blbostí, měla jsem chuť je nakoupit taky, no ještě jsem to neměla kde dát, když v tom bytě krom koberců nic nebylo.

Vybrala jsem si většinu zařízení a rovnou se domluvila, že vše přivezou za tři dny. Chtěla jsem do té doby stihnout ještě přemalovat ložnici. Všechny barvy v bytě se mi moc líbí a chci si je nechat – až na ložnici, která je teď růžová. Nemám nic proti té barvě, no je na můj vkus až moc výrazná, takže ji přemaluji na klasickou bílou.

„Víš, že něco budu líčit poprvé?" uchichtl se JungKook a vzal do ruky barvu, kterou jsme v obchodě taky koupili a jako jedinou si ji odnesli.

„To o hodně přicházíš." Šťouchla ho do paže. Když mi ji pak položil kolem ramen, svou jsem objala jeho pas a společně jsme konečně vylezli ven.

„Nepovídej." Zašklebil se.

„Povídám! Radši mi řekni, jak se těšíš, až uvidíš mé hnízdečko." Byla jsem hrozně natěšená. Sama jsem v tom bytě byla jen párkrát. Poprvé, když mi ho bývalý majitel předával, a pak několikrát, když byl JungKook v práci, abych si změřila různé věci a vymyslela, co kde chci mít.

„Počkej... vzhledem k tomu, že jsem ti právě zaplatil skoro všechno vybavení, to bude i tak trochu moje, ne?" zastavil se a donutil tak k tomu i mě.

„Hm, to si musím promyslet." Škádlila jsem ho.

Nechtěla jsem, aby něco platil. Na takové věci mám peněz vážně dost, no těšilo mě, že má o to takový zájem. A teď, když vlastně dal jasně najevo, že chce, aby to bylo i jeho... nějak nevysvětlitelně mě to začalo těšit.

Společné bydlení je sice něco, na co můžeme v dohledné době určitě zapomenout, no pokud se tu za ním budu vracet, můžeme bývat v bytě a ten bude alespoň trošku náš.

Vzali jsme si taxi, abychom se s barvou netahali hromadnou dopravou. Taxikáři jsem řekla adresu, kterou mám na papírku, protože si ji ještě z hlavy nepamatuju, a ten nás zavezl až před byt.

Čtvrť sama o sobě nebyla nic extra. Byly tu nové budovy i staré budovy. Bytovka, ve které se nacházel můj byt byla ale přímo naproti menšímu parku, takže tam byl i pěkný výhled.

JungKook to sledoval kolem mlčky, až dokud jsem neodemkla vchodové dveře.

„Tak, vítej." Pustila jsem ho dovnitř jako první.

„Fíha." Zvískl a rozhlédl se kolem. Je fakt, že tam ještě nebylo moc k vidění, protože krom kuchyně a koupelny bylo vše prázdné. Vůbec mi to ale nevadilo, byla jsem nadšená i tak. Krásné prostory, prosvětlené a už brzy vybavené. Nejdůležitější ale bylo, že moje!

„Takže tu budeme bydlet?" otočil se, položil barvu na zem i s ostatními věcmi na malování, a pak přišel až ke mně.

„No, párkrát do měsíce, kdy tady přijedu." Zasmála jsem se a ruce mu dala kolem krku, když mě objal.

„I to se počítá, ne?" věnoval mi pěkný úsměv, a pak si opřel čelo o moje.

Zamrkal tmavými řasy, a pak na mě upřel svůj pohled. Jeho oči, teď když tu bylo takové světlo, vypadaly jako mléčná čokoláda. Je zvláštní, jak se jejich odstín mění. Kolikrát mám pocit, že jsou černé tak moc, až nerozeznám, kde končí duhovka a začíná zornička.

„Počítá." Šeptla jsem, a pak se vyvýšila, abych dosáhla až na jeho rty. Už mi šel naproti, takže jsme se střetli v půlce, a tak jsem se alespoň nemusela moc namáhat.

Zbytek dne jsme strávili v bytě. Líčili jsme ložnici na bílo. Nechali jsme si dovést donáškové jídlo a pojedli v kuchyni na zemi, protože kromě kuchyňské linky tam žádný další nábytek nebyl. Naštěstí mě v obchodě napadlo koupit dva hrnečky, abychom si mohli uvařit alespoň nějaký čaj.

Před odchodem jsem je umyla a dala jako první nádobí do poličky.

Uvědomila jsem si, kolik významů pro mě slovo „dva" vlastně má.

Dva hrnečky, dva lidé.

Dva životy, dva kontinenty, dvě země a dva jazyky.

Ale... jeden byt a jedna láska.

A třeba i jedna budoucnost.

Kdo ví.

**

Zatím to jede v klidném duchu, ale psaní takových kapitol jsem si moc užívala. Jen doufám, že vás to brzy nezačne nudit :).