FAME [JungKook]

46. kapitola

JungKook's pov, Heathrow airport

Naposledy jsem se upravil v zrcadle.

Byl jsem na nervy. Jsem zvyklý být na takových akcích nalíčený, no teď tu není nikdo, kdo by mi to udělal. Měl jsem něco svého, tak jsem to použil, ale nejsem v tom tak dobrý jako profesionální maskérky.

Pak taky... chtěl jsem vypadat fakt dobře, když tam spolu jdeme. Záleží mi na tom. Spát jsem nejdříve nemohl, protože se mi to všechno honilo v hlavě, ale letuška mi pak dala prášek na spaní a po něm jsem zabral. Prospal jsem většinu letu a byl za to docela vděčný, protože jinak bych byl teď nepoužitelný. No a pak taky... žádné kruhy pod očima, které bych složitě musel maskovat.

„Dáte si ještě něco k pití, pane?" zeptala se mě slečna, když jsem vylezl ze záchodu.

„Ne, děkuji." Odvětil jsem slušně. Na to, že se vlastně taky můžu považovat za idola, je to poprvé, co jsem ve VIP čekací místnosti. Musím pak Kate poděkovat za to, že na mě tak myslela. Všechno sedělo do puntíku a já si jen mohl užívat toho blaha, klidu a komfortu. Proč raději nejsem americký zpěvák? Mohl bych mít tohle všechno... ale asi bych neměl kluky. Co je pak lepší? Mít skupinu, ve které se máme rádi, anebo mít to, co má ona? Holky, co jsou spolu kvůli penězům a slávě. Tohle jsem jí rozhodně nezáviděl.

„Vaše auto je tady." Přišla pro změnu druhá slečna.

Rozloučil jsem se s ní proto a zamířil východem ven. Překvapilo mě, jak moc chladno tu je, ale bylo to příjemné osvěžení.

Rozhlédl jsem se kolem a přemýšlel, které auto myslela, protože jich tu bylo opravdu dost a všechny byly podobné. Až dokud se od černé limuzíny nestáhlo zadní okýnko.

„Ahoj." Uviděl jsem známý úsměv.

Nestihl jsem jí ani odpovědět a chtěl jsem otevřít ty dveře, no předběhl mě řidič.

„Prosím." Pokynul mi.

Znovu jsem poděkoval, a pak nasedl. Nestihl jsem snad pohnout ani prstem a už jsem ji měl celou v náručí.

„Stýskalo se mi." Pevně mě objala.

„Ahoj." Opětoval jsem jí dřívější pozdrav, a pak se k ní taky přitulil.

A jak mně...

„Nevěřím, že jsi tady." Šeptla, a pak vzala můj obličej do svých dlaní.

„Kate, já..." vážně jsem se s ní chtěl pořádně přivítat, no znervózňoval mě řidič. Vím, že se nedíval, ale pořád mám na paměti to poslední faux pas, kdy nás tak seřval řidič taxíku. Tenhle by si to sice nedovolil, ale necítil jsem se nejlíp.

„Hm? Proč mi nedáš pusu?" zaprosila. Její roztomilý obličej vůbec nepasoval ke zbytku jejího těla.

Bože byla tak krásná. Vůbec mi nedochází, že já něco takového mám. Šaty dokonale obtáhly její ženské křivky a to líčení. Jen jí dodávalo na svůdnosti.

Pohledem jsem těkal k ní a k řidiči pořád dokola.

„Jo tohle." Trochu se odtáhla a stiskla nějaké tlačítko.

„Až tam budeme, ozvěte se prosím, Jime." Pak mezi nás vyjela clona, skrz kterou nešlo vidět.

„Tak už?"

Uchichtl jsem se nad nedočkavostí, a pak se hladově vpil do jejich rtů. Přiznávám, že mě trochu překvapilo, jak náruživá najednou byla. Takovou ji moc neznám. Vždycky jsem to byl já, kdo začínal podobné věci.